Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Boží odkaz-8.strana

14. 6. 2009

Začnu lézt dolů po studeném žebříku a brzy se ocitám po pás v proudící nečisté vodě. Nalevo ode mě je jakýsi masivní drtič či co, v něm se tříští vodní proud. A na druhé straně železná konstrukce z rezatých traverz, ale vidím jen část. Zbytek se utápí ve tmě.
,,Leonarde, jste tady?“ zavolám a rozhlížím se.
,,Heather,“ zazní odkudsi shora. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím.
,,Leonarde, kde jste?“
,,Děkuji ti. Teď odsud konečně můžu odejít. To je konec Claudiiných směšných snů. Je čas se jí zbavit. Prý 'spása lidského pokolení'. Che! Proč by měli být odměněni i nevěřící!?“
Nevím, o čem mluví. ,,O čem to mluvíte?“
,,O našich plánech, samozřejmě. Pravdou je, že Bůh je milosrdný. Ale nejdřív je třeba stát se vyvoleným. Jen ti, kdož naslouchají hlasu božímu, budou obdarováni klíčem od Ráje. Nemyslíš, Heather?"
,,Ano, jak je libo,“ odbudu ho a stále se snažím ho spatřit. ,,Věřte si klidně, čemu chcete!“
,,Co tím chceš říct?“ změní se tón jeho hlasu, změní se ve zlé zabarvení.
,,Jen že nepřemýšlím jako vy! Nechci žádný Ráj!“
Chvíli mlčí a já si mezitím uvědomím, že jsem husa. Asi jsem mu neměla odporovat, je to blázen a šílenec. Sakra!
,,Kacířko! Podvedla jsi mně!“ křičí rozzuřeně.
,,Nepodvedla, jen to bylo nedorozumění!“ snažím se ho uklidnit.
,,Chtěla jsi mi ukrást pečeť a Boha zničit! Kacířko!“
,,Nechtěla jsem nikoho okrást. Mimochodem, co je to za pečeť?“
,,Nehraj si na neviňátko! Už mě vícekrát neoblafneš. Ta pečeť je moje. Bůh mne stanovil svým ochráncem. Jedinou věcí, které se ode mne dočkáš, bude ohavné umírání."
A pak se ukáže. Z oné železné konstrukce se začne cosi soukat. Měří to tři metry. Ano, původně to asi člověk byl, ale v co se proměnil… Je jako přerostlá mumie, z obličeje zbyly jen dva důlky, kde má asi oči. Kůži, pokud nějakou má, má zbarvenou do červenohněda. Žádné vlasy. Vyleze z konstrukce a skočí do vody. Postaví se a hledí zle na mně. Obalený špinavými obvazy. Vypadá jako by měl lepru.
,,Leonarde, to jste vy?“ zakňučím a couvnu.
,,Smrt všem, kteří se k Bohu obracejí zády,“ řekne.
,,Je každý místní člověk zralý na psychiatra?“ koukám s cynickým úsměvem na jeho rozpadající se obličej. ,,I když, jak vidím, vy ani člověk nejste!“
Tím naše konverzace končí. Leonard po mě skočí, já mu nastavím katanu. Sice se mu zaboří do těla, ale vytrhne mi ji z ruky a padá do vody. Mžiku vstane a spěchá ke mně. Já běžím k žebříku, ale ten…zmizel! Mám už jen jednu silnější zbraň; samopal!
Ještě že jsem ho neupustila! Křečovitě ho držím celou dobu v levé ruce. Chytnu pažbičku do pravé ruky, levou držím pod hlavní, namířím na Leonarda a mačkám spoušť. Zbraň sebou okamžitě škube vzhůru a já půl zásobníku vystřílím někam nad sebe. Sakra, musím to při střelbě tlačit dolů! Mačkám spoušť podruhé a jde to trochu lépe, i když Leonarda zasáhne asi tak pět ran. Pak je zásobník prázdný.
Rychle přebíjím a brodím se od nestvůry. Ten po mě chňapne ohnilou rukou. Má nepříjemný dotyk a hlavně sílu. Srazí mě do vody a drží pod hladinou. Zápasím jak můžu, snažím se neupustit samopal. Na dně bych ho nenašla. Kopu, mlátím, kroutím se…Pak to udělám jako typická ženská, zakousnu se do jeho ohavné pazoury. Ústa se mi naplní hořkou vodou, ale Leonard povolí, díky tomu se mu vysmeknu a vynořím se z vody. Lapám po vzduchu a šílenec se na mě zase sápe. Zásobník, kterým jsem přebíjela, se mi podařilo upustit, když mě stáhl pod vodu. Couvám jak nejrychleji můžu a sahám po dalším. Klepou se mi ruce, nemůžu  zásobník do zbraně ani zasunout. Když se to konečně podaří, mám obavu, že to nebude střílet, když je to mokré.
Leonard mi uštědří pořádný políček, až mi hlava poskočí. Víc nestihne, namířím mu na břicho a mačkám spoušť. Jestli to nefunguje…
Funguje! Podzemí naplní ohlušující rachot a zbraň sebou škube nahoru. Sice ji udržím, ale střely nejdou do jeho břicha. Boří se mu do obličeje. Rozebírají tu ohnilou tkáň na kusy a Leonard sebou pořádně zmítá. Cosi křičí, ale přes rámus střelby, nevím co. Poslední náboj opustí komoru a z hlavně se kouří. Krvavá směs zbyla na místě Leonardovy hlavy. Tělo ztěžka padá do vody. Pospíchám k němu, musím dostat zpět katanu! Má ji vraženou v boku, ale dost hluboko. Páčím, škubu, až když se zapřu nohou o jeho trup, vytrhnu ji. Opláchnu krev z čepele ve vodě. Kudy odsud?
Točí se mi hlava a před očima roztančí světla. Padám…co se to děje…?
,,Proč jsi ji poslal za mým otcem?“
,,Myslíš, že to byla chyba?“
,,Je to tvoje vina, že už…“
,,Ano, ale není to tak špatné. Znamená to, že byl jedním z těch, které Bůh miloval, ne?“
,,Ti, jenž se Bohu posmívají, nebudou spaseni. Ty půjdeš do Pekla, Vincente. Nikdy nepoznáš radosti věčného Ráje!“
,,Ty si myslíš, že tebe Bůh spasí? Che!“
,,Co ty vůbec víš?!“
,,Jen znám rozkoše tohoto světa. Chci si je užít, dokud jsem ještě tady. Ty jsi přece svého otce nenáviděla, není to tak? Viděl jsem, jak tě mlátil a kopal! Plakala jsi. Ten obraz jeho krutosti, je navždy vryt do tvé mysli, Claudie!“
,,Ano. A proto potřebujeme Boha.“
,,To co ty nazýváš Vírou, je ve skutečnosti jen pláč malého dítěte, které touží po lásce. Proto jsi tak sama.“
,,Nerozumíš tomu, nikdo z vás tomu nerozumí.“
Otevírám oči. Kde to jsem? A ty hlasy…Zdálo se mi to? Slyšela jsem rozhovor Claudie a Vincenta. Stoka, Leonard…
Vztyčím se. Ležím na posteli a oknem sem proniká denní světlo. Rozhlížím se a zjišťuji, že se nacházím v nemocničním pokoji. Jsem zpátky v normální nemocnici. Smrt Leonarda mě poslala do jakéhosi časoprostoru, kde jsem vyslechla Claudii a Vincenta a pak mě to přeneslo sem. Obrovská úleva, že netrčím v té odporné verzi nemocnice. Nevím, jak bych se odtamtud jinak dostala.
Dost úvah, musím najít Douglase. V ruce držím katanu, ale samopal zůstal ve stoce. Vzpomínám si, že jsem ho pak odhodila, když došla munice. Co s ním? Pochybuji, že najdu další. Tak je to jedno.
Vstanu z postele a zamířím ke dveřím, když do něčeho kopnu a ta věc se odkutálí ke dveřím. Tam se zarazí o zeď. Co je to?
Zvednu to a držím pečeť s kruhovým symbolem. Ten samý jako byl v koridoru. Z tohoto mě hlava nebolí. No jasně! Tohle bude ta pečeť, kterou hlídal Leonard! Pro tohle mě poslal ten mizerný Vincent! Teď ještě vědět, co s tím…
Opouštím pokoj a běžím k východu z lůžkového. Sestřičky zmizely. Asi už mě tu nebude nic obtěžovat. Tím lépe, tak ráda bych si odpočinula! Ať už to celé skončí!
S úlevou také zjistím, že jsem v přízemí. Neztrácím čas a svištím k hlavnímu vchodu. Chci být z téhle hrozné nemocnice už pryč! Zažila jsem tu otřesný zážitek!
Jak ráda vidím ulici! Třebaže je plná mlhy a kdovíčeho ještě. Zvolím stejnou cestu jako sem. Prostě se namáčknu na jednu stranu ulice a až dojdu nakonec, dám se doprava. Uši mám ve střehu. Určitě tu budou další psi, nebo hmyzáci. Mou jedinou šancí je, nějak se jim vyhnout. Jakpak si asi vedl Douglas? Je jasné, že jeho výprava byla zbytečná, ale třeba našel v Leonardově domě něco užitečného. Třeba nějakou indicii, k čemu ta pečeť je vlastně dobrá. Byla bych nerada, kdyby ten výlet do nemocnice byl zbytečný…
Z mlhy slyším vytí. Není bezprostředně blízko pes, který ho vydává. Tak se neznepokojuji, přesto se ohlížím všude možně. A kde se schovává ta prokletá Claudia? Věděla o Leonardovi? Pokud ne, brzy se určitě dozví, že její otec je mrtvý. Ona zavraždila mého, já jejího. Ale stejně není pomsta úplná. Musím zabít ji!
Zatočím na hlavní třídu a razím si mlhou cestu k motelu. Míjím Texxon Gas a dávám se do běhu. Chci být v motelu co nejdříve. Cesta probíhá bez potíží, což mě trochu znepokojuje. Ne že by mi příšery scházely, ale je to silný nezvyk. Pohrávám si v kapse s pečetí a přemýšlím nad Leonardovými slovy. Chtěla jsi mi pečeť ukrást a Boha zničit! Je snad pečeť nebezpečná pro jejich Boha? Vlkodlakům vadí stříbro, upírům krucifix a tomuhle ,,Bohu“ asi pečeť. Je pravdou, že každý má svou slabinu…
Za těchto myšlenek projdu bránou do motelu a snažím si vzpomenout na číslo našeho pokoje. Jak to jen bylo? Jo, číslo 14! Poznám ho podle Douglasova auta, které tu pořád je.
Sáhnu po klice a vkročím dovnitř. Místo Douglase tu čeká někdo jiný.
,,Ty!“ vyplivnu. ,,Kde je Douglas?“
,,Už odešel,“ řekne Vincent klidně. ,,Ale nechal ti tu vzkaz.“
Cítím tu něco divného. Někdo další tu byl, cítím to!
,,Nebyl tu někdo přede mnou?“ ptám se.
,,Ne, byl jsem tu sám. Nechceš vědět, co ti Douglas vzkazuje?“
Sice mu nevěřím, ale co mám dělat?
,,Ano…co mi vzkázal?“
,,Říkal, že kostel je na druhé straně jezera,“ praví.
,,Kostel?“ nechápu.
,,Ty to nechápeš? Tam najdeš Claudii! Nejrychleji se tam dostaneš přes lunapark. Asi nejkratší cesta, kterou znám. Vydej se na severozápad po Nathan Avenue. Je to daleko, ale ne dál, než k nebi.“
,,To je všechno?“ ignoruji jeho ubohý pokus o žert.
,,Hmm,“ přikývne.
Vezmu z postele své kytarové pouzdro s brokovnicí a jdu ke dveřím. Ještě se zamračeně ohlédnu na Vincenta: ,,Opravdu to říkal Douglas?“
Vincent se zatváří jako neviňátko: ,,Co je ti? Ty mi nevěříš?“
,,Ne. A varuji tě, jestli lžeš, nebo jsi něco udělal Douglasovi, čeká tě bolestivá smrt.“
S touto pochmurnou větou opouštím pokoj a mířím zpět k Nathan Avenue. Zvědavě rozhrnu mapu a hledám ten lunapark. Páni! To je dálka! Vždyť je kus za Silent Hillem! Musím obejít západní výběžek jezera. Nejrychlejší by to bylo lodí, ale kde ji tu teď seženu a hlavně by to i bylo dost nebezpečné. V té mlze bych se jen ztratila. Nezbývá než jít po svých.
Cesta ubíhá v naprostém tichu. Nikde žádné monstrum. Jen ticho. Opravdu tam někde bude i Douglas? Za lunaparkem není na mapě vyznačen žádný kostel. Nevím, co si o tom Vincentovi mám myslet. Očividně mu jde o nějakou vlastní záležitost a já se mu hodím do karet. Nepřímo mi asi pomáhá proti Claudii, ale kdyby si její smrt přál, zabil by ji sám. Určitě by to zvládl. Ale on se vyžívá v intrikách a baví ho, manipulovat s lidmi. I tací se najdou. Jen bych opravdu chtěla znát jeho cíle…
Bolí mě nohy, kde už to sakra je? Procházím kolem jakéhosi vyhořelého hotelu a už se stmívá. S tím přichází jedna pozoruhodná věc. S přicházející tmou, ustupuje mlha. Sice je stejně vidět prdlajs, ale je to zvláštní jev. Po chvilce musím rozsvítit baterku, abych se o něco nepřizabila.
Au, bolí mě obličej. Musím mít od toho Leonardova políčku úplně modré oko. Ještě že tu není zrcadlo, předpokládám, že hraji všemi barvami.
Konečně stojím před bránou lunaparku. Už je noc. Nevím jak tu plyne čas, ale určitě dost pozdě. Pokladny prázdné, ale to mě nepřekvapí. Kdo by tu také byl? Přelézám turnikety a na druhé straně seskočím. Jakmile se mé nohy dotknou země, začíná mi hučet v hlavě, až mám pocit, že mi praskne. A zase ta bolest! Držím se za hlavu a klekám na zem. Mezitím se park mění. Barevné zdi brány a travnatou zem, střídají drátěné rošty, plíseň, špína. Zase se celé okolí změnilo v krutou morbiditu.
Hlava přestává bolet a já jen smutně pokrčím rameny. Je to tu zas. Mé okolí se zase celé pokroutilo, jak je to vůbec možné? Způsobuji to snad nějak? A jak? Čím to můžu zarazit?
Jak se tak rozhlížím po svém okolí, vrací se mi ta noční můra, která se mi zdála v nákupním centru. Ten samý park. Vše na chlup stejné! I ti podříznutí maskoti. Děsivé růžové králičí obleky, zamazané od krve. V dálce řvaní nějakých netvorů, vzduchem se líně převalují obláčky mlhy.
Jestli ten sen byl nějakou věštbou, vím co mám dělat. Tam za tou dřevěnou bránou bude náměstíčko s krámy a nestvůrami. A stejně jako ve snu, jiná cesta není dostupná.
Potěžkám katanu a otvírám bránu. Zavrže a já proklouznu na náměstíčko s krámy. Těžký zvuk kroků mě přesvědčí o tom, že se nepletu. Prochází se tu to přerostlé monstrum. Zatím si mě nevšiml. A ani nemusí.
Přes náměstíčko vidím ta druhá dvířka, která vedou k horské dráze. Plížím se k nim, když o něco klopýtnu a padám. Instinktivně se po té překážce ohlédnu a vidím, že jsem zakopla o utrženou lidskou ruku…
Kráčející kreatura to uslyší a zamíří ke mně. Sakra, stojí akorát mezi mnou a těmi dveřmi! Nezbývá než bojovat!
,,Tak pojď, dlouháne!“
Monstrum zrychluje a pozvedá dlouhé ruce. Nemá smysl po nich sekat, jsou tlustější než klády. Akorát bych mohla katanu zlomit. Nejvíce zranitelné má nohy! Zahraji si na Matrixe, skokem plavmo prolétnu pod jeho rukama a přistanu mezi nohama. Vší silou ho seknu do podkolenních vazů.
Cosi zabublá a pomalu se otáčí. Seknu do druhé. Sice krvácí a skučí, ale větší efekt to nemá. Obludě dojde, že než mě srazí rukama, usekám mu nohy a snaží se mě zašlápnout. Kopne mě, já lehnu a vidím, jak jeho těžká noha dopadá na mně. Ječím strachy a snažím se odkulit. Sice se mi to podaří, ale bolest, jaká zachvátí mé tělo, je hrozná. Všechny odřeniny, modřiny a pohmožděniny, které jsem dříve utrpěla, se hlásí o slovo.
Rychle vstávám na nohy a znovu příšeráka obíhám. A stačím dva sekance pod jeho koleno. A do stejného místa. Cosi praskne a monstrum hlasitě zaúpí. Přesekla jsem mu šlachy, noha se podlamuje a monstrum padá. Jenže na mně!
Dalším matrixovským únikem se vyhnu jeho zádům, které se řítí na zem a čekám, co bude dál. Vztekle kolem sebe mává kyvadlovýma rukama. Sevřu katanu oběma rukama, namířím mu hrot na čelo a bodnu. Páni! Nečekala jsem, že se mi to povede napoprvé! Asi nebude mít lebku silnou tak, jak se zdá.
Vytrhnu meč z rány a ostražitě netvora pozoruji. Už je nebezpečí zažehnáno, smrt ho dostihla.
Dveře jdou otevřít stejně snadno, jako v mém snu. A obyvatel je stejný! Se skřípáním se tu točitým pohybem prochází kříženec hmyzu a člověka. Ten si mě všimne okamžitě a mává přede mnou dlouhými ostrými končetinami. Přes ně se k tělu nedostanu, katana moc nepomůže.
Sáhnu tedy pro pistoli a vystřelím. Monstrum zapiští a roztočí se rychleji. Znám už jejich útok, tak poměrně snadno uskočím před jeho končetinami. Střílím znovu a snažím se trefit jednu z dvou hlav. Jde to těžko, trup se tak rychle otáčí, že se mířit nedá.
Schovám se za jednu železnou boudu ve které je mrtvé lidské tělo a zpoza ní na monstrum střílím. Zaútočí končetinami a bouda se otřese pod tou ránou. Vypálím počtvrté a zřejmě ji zasáhnu do důležitého místa.
Lehá na zem, kváká a vrtí se. Teď nebo nikdy! Schovám pistoli do kapsy, vezmu katanu obouruč a běžím k obludě. Dřív než vstane, useknu jednu z hlav. Vystříkne proud krve. Vzápětí useknu i druhou. Pár křečí cukne ohyzdným tělem a pak je po všem. Má to za sebou.
Zase, jediná dostupná cesta je přes horskou dráhu. Jenže tam můj sen skončil. Přejel mě ten vlak. Po rezatých železných schodech běžím na nástupiště. Tam je otevřená bouda s ovládáním dráhy. To ve snu nebylo! Visí na zdi kus masa. Alespoň to tak vypadá a já nechci vědět, z čeho pochází.
Na přístrojové desce je několik spínačů. Všechny páčky a tlačítka přepnu na offline a doufám, že to bude stačit. Pak bojácně vstoupím na koleje. Pražce místy poškozené, ale pod kolejemi je natažené drátěné pletivo, tak nehrozí, že bych propadla. Z té výšky vidím na další části lunaparku. Některé kolotoče jsou v provozu, ale nikde nikdo není. Atrakce osvícené. Zářivé barvy chybí. Špína, krev, rez…
Co to? Koleje se trochu chvějí. Zastavuji se a slyším řinčení. Jako ve snu! To není možné, vždyť jsem všecko vypnula! To prostě není možné! Je tu opravdu můj konec?
Rachot zesílí, ohlížím se a zpoza zatáčky, se vynoří světlo. Vlak se blíží hroznou rychlostí. Nemám na výběr, skáču dolů!



Rána, prasknutí, bolest a vlhko v ústech. Nevím, na čem jsem přistála. Oči mám jen napůl otevřené a pohled se mi kalí. Téměř nemůžu dýchat a ústa se mi plní krví. Všechno mě bolí. Chce se mi spát. Jo, Heather, tohle už nerozdýcháš. Skok z nějakých deseti metrů, nepřežije nikdo. Cítím, že mám zpřelámané nohy. Bolí i žebra. Musím mít hrozná vnitřní zranění. Ale co, aspoň skončí to peklo…Tati, promiň že jsem zklamala… Padá úplná tma…nevidím…ztrácím sluch.

Prostor, lunapark. Tma, nepříjemné prostředí. Zvláštní humanoidní tvor, táhnoucí něco do temné uličky. Nemá žádný obličej. Chrčí, jako kdyby si povídal. Táhne ženské tělo, celé rozbité a zpřerážené. Za nohy ho táhne do temné uličky, až je oba pohlcují stíny…

,,Najala jsem vás, aby jste našel tu dívku. Co chcete teď?“
,,Lhala jste mi o Heather, Claudie. A nemám rád, když mě někdo využívá.“
,,Lhala? A jak?“
,,Tvrdila jste, že vám byla unesena.“
,,Jenže to je pravda. Ona původně byla jednou z nás. Její otec, ji unesl a ukryl před námi.“
,,To možná ano, ale co když měl důvod? Prý s ním byla šťastná.“
,,Zcela jí vygumoval mozek. Její pravá podstata,  ještě nebyla probuzena. Ale až Alessa procitne, porodí Boha…“
,,A pak? Co se má stát?“
,,Ona nás povede do věčného Ráje!“
,,Co to je za místo?“
,,Místo, kde nebude hlad, nemoci, stáří, ani utrpení. Nebude žádné války, chamtivosti, všichni budou žít v ušlechtilosti.“
,,Není tam to, není tam tamhleto, není tam nic! To je jen pro stádečko poslušných ovcí a kastrátů! Vypadá to pěkně nudně!“
,,Lituji tě. Nerozumíš tomu. Míříš na mě pistolí? Chceš mě zabít? To je to pro tebe tak jednoduché?“
,,Nebude to pro mě poprvé…“
,,Tím více tě lituji…“

 S trhnutím otevřu oči a prudce se posadím. Co je to? Kde to…aha lunapark! Ale moment, něco je špatně. Nemám být náhodou mrtvá? Poslední myšlenky byly, když jsem umírala. Úplně rozmasakrované tělo, skok z veliké výšky, pád na něco tvrdého, co pode mnou naprasklo. Silně jsem krvácela a měla snad vše zlámané. Pak…něco jsem viděla. Ale bylo to jako ve snu…Tvor bez obličeje a světlehnědou kůží, táhl tělo někam do tmy. Proboha, to bylo mé tělo! Vrátil snad nějak mou duši a vyléčil mou tělesnou schránku?
Sahám si na obličej a modřina od Leonarda zabolí. Aha, tak mi uzdravil jen smrtelné zranění. Ale proč? Všechna monstra se mě snažila zabít a tenhle mi daruje život. Už jsem ho jednou viděla. V té krvavé nemocnici. Vykukoval ze zdi a otáčel nějakým ventilem. Je to snad nějaký spojenec, mezi těmi obludami?
Postavím se na nohy a rozhlížím. Stojím v té temné uličce, kam mě dotáhl. Vidím polozřícený stánek na popcorn. Na něj jsem dopadla. A počkat, to není všechno. V hlavě byl slyšet nějaký hovor. Stejně jako v nemocnici, po Leonardově smrti. Douglas mluvil s Claudií… O mě…
Zavrtím hlavou, ve snaze vyčistit si mysl. Musím najít Douglase, cosi uvnitř mi říká, že je nedaleko odsud. Koukám kolem sebe, jestli neuvidím toho tvora co mě přivedl nazpět, ale je pryč. Zase někam zmizel. První monstrum, kterému nejde o mou smrt. Téměř neuvěřitelné!
Kus od uličky je pokladna a od ní cesta do nějakého domu. Na zahradě před ním, svítí svíčky ve vydlabaných tykvích, jako při Halloweenu. Zahradu ,,zdobí“ několik náhrobních kamenů. Asi to bude strašidelný zámek. No atrakce se nedá nikde obejít, tak to musím projít. Stojím před hlavním vchodem a prohlížím si dům. Postaven jako klasický hororový dům, veliký, ponurý…
Nad vchodem je cedule s vybledlým nápisem ,,Borley Maunted Hansion“. Otevřu a vejdu do vstupní předsíně. Jakmile za sebou zavřu, odkudsi zaduní hlas: ,,Vítej v Borley Maunted Hansion. Připrav si své nervy. Až budeš připravená, můžeš dál.“
Po tom všem, mě atrakce zrovna moc neděsí. Jdu proto dál a velikými dveřmi vejdu do nějaké velké síně. Asi jídelny. Ale nevypadá moc přívětivě. Zdi jsou zacákané od krve, prostředek je obehnán policejní páskou. Zřejmě tu došlo k nějaké vraždě. Je tu i mrtvola. Nevím, jestli jde o atrakci, či ne. Venku se zableskne. Udiveně se ohlédnu a za oknem ve světle blesku, vidím obrys oběšence.
,,Pomoc, pomoc! Cheche, lekla jsi se? Tady vrah vyvraždil celou rodinu! Prý mu to přikázaly cizí hlasy. Vzal nůž a dal se do díla! Stříkala krev, kusy masa létaly a on se zběsile smál…“
Nebaví mě to poslouchat, jdu do další místnosti. Tam cosi vrže. Podívám se tím směrem a vidím houpací křeslo, ve kterém sedí mrtvý muž. Kolem něho je krev. Z reproduktorů kdesi ve stropě, zase zní nějaký komentář, ale já ty blbosti ignoruji. Jdu k dalším dveřím a když téměř stojím u nich, ozve se ječení a ze stropu spadne tělo. Pověšené za nohy a podříznuté. Když se podívám pozorněji, vidím, že je to skutečná mrtvola. Žádná kuriozita…
Běžím k druhým dveřím, tady nic nevypadne a jdou bezpečně projít. Za nimi je chodba vedoucí kamsi za roh, ale po mé pravici dveře s nápisem ,,Východ“. Jasná volba!
Projdu jimi do úzké chodby, klikatící se všelijak. Periferně vidím, že za mnou v červené záři, mizí zem. Cítím, že je to smrt. Přidávám do běhu a snažím se v pravoúhlých zatáčkách co nejméně odrážet v úzké chodbě od zdi. Záře už je asi metr za mnou. Rychle!
Konečně! Dveře! Kvapně je otevřu a prolétnu jimi ven. Záře mizí. Co zas tohle bylo za čertovinu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář