Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Boží odkaz-9.strana

14. 6. 2009

Přede mnou je zašlý kolotoč, vypnutý a zřejmě rozbitý. Obejdu atrakci a přicházím k dalšímu. Kdosi tam sedí na zemi, opřený o plůtek. Poznávám ho!
,,Douglasi!“ pospíchám.
Detektiv má zavřené oči, ale naštěstí je naživu. Na mé volání zvedne hlavu. Pak tiše řekne:    ,,Přišla jsi pozdě.“
,,Jste zraněný?“
,,Asi mám zlomenou nohu. Nemůžu s ní pohnout.“
,,Zavolám pohotovost…“ chci odkvapit.
,,Počkej!“ volá na mě. ,,Nikdo nepřijde, víš že jsme tu  sami. A nedělej si starosti, jsem na to zvyklý.“
,,Vy…vy starý blázne! Takhle se zranit, co jste dělal? Co bych dělala, kdybyste zemřel?“
,,A co budeme dělat, když se ten bůh narodí?“ odvětí.
,,Nebojte, jak mocný asi bude Bůh, který přijde z takového sajrajtu,“ ukáži kolem sebe, ,,nebude to žádná sláva!“
,,Nicméně, něco se stát má…“
,,Kdo ví. Třeba by nám bylo lépe, kdyby se to už stalo.“
Otře si čelo a  říká: ,,Ale jestli to, co se tu děje okolo, znamená jeho milosrdenství, tak s ním nechci mít nic společného. To dost ospravedlňuje riskování mého života, nemyslíš? Přeci jen jsem starý blázen…“
Donutí mě to, se usmát: ,,Myslíte si, že jste Superman?“
,,Vždycky jsem jím chtěl být. Navíc, chci ti pomoci.“
,,Nemáte si co vyčítat, vím že to nebyla vaše chyba.“
,,Připomínáš mi mého syna,“ unaveně vydechne.
,,Říkal jste, že tu není nikdo, kdo by vás oplakával…“
,,Mrtví nepláčou…Byl zastřelen když přepadl banku.“
,,Ale proč to udělal?“ nechápu.
,,Možná proto, že jeho otec byl neustále bez peněz. Nevím, už se to nedozvím. Promiň, neměl jsem tě srovnávat s někým, jako byl on…“ říká pomalu.
,,Dobře, tak kdybyste mě přirovnal ke své dceři…“
Pokračuji: ,,Počkejte, já už se postarám o zbytek. Vrátím se, až to skončí. Zůstaňte tu.“
,,Zvládneš to sama?“
,,Jistě. Kromě toho, můj táta už není na světě, tak to můžu udělat jenom já.“
Chystám se k odchodu, když mě přepadne divný pocit. Otočím se. Douglas na mě míří pistolí.
,,Co..co to děláte?“
,,Možná, že zabít tě tady, ukončí tu noční můru.“
,,Ano, možná ano…“ očekávám ránu a bolest. Nic. Neohlížím se a odcházím.
Přijdu k nějakým dvěma jeskyním. Nad dřevěnými dveřmi jedné z nich, stojí: ,,Věštírna“. Ze zvědavosti vejdu dovnitř. Křišťálová koule, rozložené tarotové karty a na podlaze známý červený kruhový symbol. Nekoukám na něj, jen by mě rozbolela hlava. Ale na malém stolku je ještě něco. Něčí zápisník. Douglasův! Kde se tu vzal? Stojí v něm: Klient: Claudia Wolf. Případ: pátrání po pohřešované osobě. Hledaná osoba: Heather Mason. Poslední známé místo pobytu: Portland.
Dodatek: Najít dívku Heather Mason, ve věku sedmnácti let. Poslední informace o ní říkají, že by měla bydlet u muže Harryho Masona. Nutné diskrétní pátrání! Minimum zásahů policie do pátrání.
,,Chudák Douglas,“ špitnu a opouštím věštírnu. Vejdu do druhé jeskyně. Asi pohádková atrakce. Vedou tu koleje pro vozík s návštěvníky. Okolo jsou různé pohádkové postavy, dokonce i veliký drak, střežící poklad. Naštěstí není živý.
U východu stojí sněhurka s trpaslíky a popelka. A přede mnou veliký kolotoč. Na něm jsou zavěšeni umělí poníci. Za normálních podmínek, hezká atrakce pro děti. Tady působí děsivě. Před ním je ještě stánek s občerstvením. Není ničím výjimečný. Ale na pultu leží deník. Otevřu ho a poznám to písmo. Je tátovo: Dahlia to řekla, že ta dívka byla démon. Že si vzala mou dceru proto, aby ji mohla obětovat. Ale tomu se těžko věří. Chci říct, že zdání může klamat. Když jsem našel v podzemí nemocnice tu fotografii, řekl jsem si, že vypadá jako má Cheryl. Je snad tohle důvod mých současných pocitů? Něco není v pořádku, cítím, že z toho nevyjde nic dobrého. Nemohu o ní přemýšlet jako o démonovi, namlouvám si to, nebo k ní cítím lítost? Proč mám ten dojem, že hledá někoho, kdo jí pomůže? Nejdůležitější pro mě je Cheryl, vše ostatní může počkat, dokud ji nenajdu.
Je mi divně. Tohle jsou tátovo pocity, ještě před mým zrozením. Když Alessa ještě byla Alessou, než mě před svou smrtí stvořila a dala tátovi. Jako kdybych šla v jeho stopách…A asi budu ještě bojovat stejně tvrdě…
Kolotoč s koníky mě magicky přitahuje. Vím, že tam k něčemu dojde. Něčemu důležitému a osudovému. Jdu k němu. Tentokrát to udělám jinak. Sundavám ze zad pouzdro s brokovnicí a dávám do něj katanu. Zbraň nabíjím náboji z nemocnice. Zkontroluji i pistoli.
Pak vkročím na kolotoč. Pět vteřin se nic neděje, pak se kolotoč nějak zapne a začne hrát pouťová melodie. Za běžných podmínek veselá, ale teď je to asi jako klaun z hororu. Koníci zavěšení na tyčích, se pohybují nahoru a dolů. Kolotoč se točí moc rychle na to, abych z něj seskočila.
Jeden z koníků se nehýbe. Je probodnut obrovským hřebem a na něm připíchnutý papír, s načmáraným textem: Nutnost zabít dřív, než sám zabit. Pouze dvanáctá smrt zachrání před smrtí.
Myslím, že to chápu. Z nozder koníků totiž vystupuje jedovatý kouř. A koníků je tu dvanáct. Dobře, munici plýtvat nebudu. Shodím pouzdro na zem, vytáhnu katanu a dám se do práce. Seknu do prvního koně, ten zaryčí a znehybní. Teče z něj krev. Je to děsivé… Druhý, třetí, čtvrtý..dvanáctý.
Žádný z koníků se už nehýbe. Pak cosi cvakne, hudba ztichne, koně pokryje bílá plachta a znovu se začnou hýbat. Okolí kolotoče se změnilo v nějaký časoprostor, lunapark je pryč. Někam se to propadá. Krev z koníků, se začíná stékat do jednoho místa. Kaluž se zvětšuje.
Vystrašeně se rozhlížím a ucítím něčí pohled. Vystrašeně se ohlédnu a zírám…
Z krve povstala postava. A jaká! Kozačky, krátká sukně, bílá vesta s kapsami…To jsem já! Můj duplikát! Až na pár detailů. Vlasy má černé, kůži pořezanou, místy spálenou. Také na některých částech od krve. Ale obličej! Má podobné rysy, ale je chladný, má touhu zabíjet a lhostejnost. Pozvedá ruku a já vyděšeně koukám, co v ní drží. Ten samý vystřelovací nůž, jaký mám já! A pak vykročí.
,,Alesso?“ řeknu.
Dvojnice na to nijak nereaguje a dál jde ke mně, mávajíc nožem. Mám lepší kalibr! Vypálím z brokovnice. Dvojnice odletí a nebýt koně za ní, porazilo by ji to. Vzápětí se ale zvedá na nohy a jde na mě. Mává nožem.
Ustoupím několik kroků a střílím znovu. Padne na zem a hází sebou. Rychle! Doběhnu k ní a střelím jí brokovnicí do hlavy. Nerozlétne se, jak čekám, ale tělo se změní v hromadu popela, který proudící vzduch rozfouká.
,,No ty vole, co je tohle?“ rychle sahám po dalších nábojích a láduji brokovnici. Něco mi napovídá, že ještě není konec.
Za mnou se ozvou kroky. Ohlédnu se a rychle sehnu. Nad hlavou mi prosviští ocelová trubka. Uteču za jednoho koně a vystřelím. Smršť broků trhne krvavým tělem, ale neporazí. Rozběhne se a než stihnu natáhnout, je u mě. Nastavím brokovnici její trubce. Podaří se mi ji vykrýt, a pořádně ji kopnout pod koleno. Křupne to a dvojnice padá na břicho. Výstřel do hlavy, ji znovu promění v popel.
Dobiju dva náboje a rozhlížím se, odkud přijde teď. Už je tu! A má horší zbraň, pistoli. Namíří a vystřelí. Asi to také neumí, trefí koně za kterým se krčím a odražená kulka mi zaječí kolem ucha. Střílí znovu, nešetří. Zpod koně vypálím já. Cukne to s ní a ukryje se taky. Jen počkej, taky musíš jednou nabíjet…
Beng! Rudý šrám na mé ruce. Jen mě to škráblo! Pak cvakne naprázdno a já vyskočím zpoza koně. Prásk, cvak, prásk, cvak a je zní popel. Zlatá brokovnice!
Nabiju pět patron a čekám další útok. Zvuk podpatků a objeví se se samopalem! Ten samý, jako jsem měla já! Dávka olova posype místo, kde jsem ještě před vteřinou stála. Cvaká to, když mění zásobník. Obíhám celý kolotoč a střelím ji do zad. Cukne to s ní dopředu a otočí se, vzápětí střílí. Nejsem hloupá, hned po mém výstřelu jsem běžela zpátky, takže střílí do prázdna.
Pak začne běhat také. Jednou jí náboje dojít musí! Potřetí mění zásobník a já ji opět trefím do zad. Strne, samopal jí vypadne z rukou a nesmírně pomalu padne na kolena a pak obličejem na zem. Pomalu se rozkládá v popel. Ten je vzápětí rozfoukáván.
Kolotoč se zastaví. Jdu se zblízka podívat na místo, kde ležela. Je tam rudě svítící nápis:
Bylo by pro mně lepší zemřít. Po tom všem už se nemám čeho bát. To dítě... ...démon... Když pomyslím na tu nekonečnou bolest, kterou s sebou přinese, když se narodí...
Namísto utrpení a krutosti, jež jsem podstoupila v tom nemocničním pokoji, bych raději sama sobě poskytla tichou a klidnou smrt.
Proč stále odolávám?
Ještě nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem tak hloupá.

,,Alesso…“ zašeptám. ,,Alesso... ...je pro mě zvláštní říkat ti takhle, když jsi vlastně mnou. Ale víš ty co? Ty a já po tom všem stejně neuvažujeme shodně. A není to tím, že bych si snad nepamatovala ten nemocniční pokoj...“
Východ z kolotoče vede k nějakým dveřím, které vypadají jako by vedly do jeskyně. Sejdu z atrakce a jdu k nim. Potichu je otevřu a stojím v kamenné chodbě. Je lemována nějakými motlitbami.
Poskvrněni špatnostmi tohoto světa, nosíme každý svá trápení. Jen Ty můžeš vyléčit naše rány. Každé ráno, odpoledne a večer voláme Tvé jméno a modlíme se za den, kdy se stane zázrak a Ty k nám sestoupíš. Oddávám se Ti bez výhrad, celým svým tělem i věčnou duší.
Může mne pohltit temnota, ale s Tebou po svém boku, jí odolám.
Jako důkaz své zázračné moci, naveď prosím naše poslušné a ochotné duše na cestu do Ráje.

Další:
Ó Pane!
Nepoddáme se silám pokušení dokud Tebe máme ve svých srdcích.

A další:
Ó Pane!
Slituj se nad námi.
Ó Pane!
Očisti nás svým požehnáním.
Ó Pane!
Pocti nás svým bohatstvím.

Chodba končí dubovými kostelními dveřmi. Na nich je vyryt další náboženský nápis: Tyto dveře jsou bránou, která tě vede do Ráje.
Přiviň se na prsa boží rodičky.
Přiznej své hříchy a budou ti odpuštěny.
Můžeš dosáhnout věčného pokoje.

Fanatici…Otevírám dveře mohutnou bronzovou klikou. Vedou do velikého kostela. Gotická okna, oblouky, řezby, oltář, ale žádné kříže. Ani jeden. Kostel to je, podobný křesťanskému, ale křesťanský není. Jsou tu lavice pro věřící. A klavír.
U oltáře někdo klečí a modlí se. Ale ne, no to je náhoda! Černé roucho, dlouhé světlé vlasy…
Claudia! Tak jsem tě konečně dostihla! Pomalu se plížím k ní.
Kroky ji vytrhnou z rozjímání. Otočí se a poprvé ji vidím udivenou. A možná i trochu vyděšenou: ,,Jak ty ses sem dostala? To je určitě Vincentovo dílo. On tě sem poslal. Kdy už se konečně přestane plést do věcí…Ale co, může mi to pomoci.“
,,Šach mat,“ mířím jí pistolí do obličeje.
Vůbec to s ní nehne, že hledí do černého ústí pistole: ,,Ještě ne. Ještě nepřišel čas. Čas, kdy budou všem odpouštěny jejich hříchy. Kdy přijde Ráj, ve který jsme tak dlouho doufali. Po Soudu, Vykoupení, věčnosti v okamžiku. Alesso, svět který sis přála, je téměř zde!“
,,To co jsem si přála, je tato chvíle.“
,,Ne ty, Alessa! Tvé skutečné já!“
Skláním ruku s pistolí. Nevím proč. Chci si s ní pohrát, s mrchou? Nebo, co je to? Kus Alessy ve mně?
,,Claudie, má věrná sestro. Já jsem Alessa!“
Claudia zapomene zavřít ústa. ,,Alesso? Jsi to ty? Tak strašně jsi mi scházela!“
,,Nepotřebuji jiný svět, tady ten je docela v pořádku,“ pravím. Jsem zase Heather.
,,Alesso, ty už nechceš štěstí? Copak už jsi slepá k beznadějnému utrpení v tomto světě? My všichni potřebujeme boží spásu!“
,,Poslouchej, utrpení je součástí života. Buď se mu naučíš čelit, nebo mu podlehneš. Klidně si zůstaň ve své říši snů, ale už nemůžeš dále ubližovat ostatním lidem. Mimo to, nikdy ti neodpustím vraždu mého otce.“
,,Já jen doufám ve spásu lidského pokolení. Ale aby se to stalo, svět musí být nejdřív předělán. A k tomu potřebujeme Boha,“ nedá pokoj.
Ach jo, to snad není možné! Je snad opravdu blbá? Jak může vědět, jaké ten Bůh může mít úmysly? Předpokládá snad, že bude přemýšlet stejně jako ona? Co když ta pokroucená realita ve které jsem se tolikrát ocitla, je jeho představa o světě? Claudia myslí, že stvoří Bůh Ráj, ve kterém nebude utrpení. A já a všichni mě nakloněni, pouze trpíme. To čím jsem prošla, je jedno veliké utrpení. A začíná mi to přerůstat přes hlavu.
,,Ty fanatická děvko! Nikdo tě nežádal o účast!“ křiknu. V tu chvíli mě začne hrozně bolet břicho. Obrovské křeče. Začnu se kroutit a hekám bolestí.
Ta bláznivá ženská se usměje: ,,Síla Boha v tobě, roste. Ty mnou pohrdáš, že?“
,,To si piš, že jo,“ namáhavě vydechnu.
,,To je dobře.“
Bolest mě zaslepuje natolik, že jen slyším zvuk odcházejících kroků a klapnutí dveří. Claudia opustila svatyni. Hned nato, začíná bolest slábnout a já můžu vstát. Prudce oddychuji a seberu svůj arzenál. Katanu, pistoli a pouzdro s brokovnicí hodím na záda. Zamračeně prohlížím oltář. Mrknu na známý kruhový symbol a hledím na vysoká gotická okna, s mozaikou. Vyobrazují Svatou Matku a dva lidi, kterým se narodila. Vzpomínky vyplouvají z hlubin.
,,Do tohoto kostela jsem jako malá chodila často. Modlila se k Bohyni, aby mě spasila. Tedy ne já, Alessa. Můj minulý život. Ale žádná motlitba nebyla vyslyšena.“
Na oltáři leží karta. Zvednu ji a prohlížím. Tarot. Zobrazuje jakýsi podivný symbol, ale znám ho. Jmenuje se Oko noci. Alessa se v těchto věcech asi vyznala a díky tomu to poznávám. Jen nevím k čemu mi to bude, ale kartu si vezmu.
Ve svatyni jsou ještě další obrazy, moc hezky namalované. Znázorňují příchod nějaké nadpozemské osoby na svět a pak truchlící nad jejím odchodem. Jen náboženské řeči, jako v každé církvi.
Jdu za Claudií. Opouštím svatyni stejnými dveřmi a vcházím do chodby, kde je zpovědnice. Nevím co mě to napadá, ale vklouznu dovnitř, na místo kněze. Ale ve zpovědnici ještě někdo je, slyším pláč…
,,Milosrdná Bohyně, žádám tě o odpuštění! Vím, že jsem spáchala něco strašlivého, něco neomluvitelného! Vlastní dceři zničila život! Nezasluhuji milost, ale přesto tě prosím, neposílej mě do pekla! Neposílej do Věčného ohně! Smiluj se!“
To zrovna, myslím si. Nevím kdo to je, ženský hlas to je, ale ne Claudiin, na to dám krk. Zkusím se tam kouknout. Vyjdu ven a zkouším otevřít dveře od zpovědnice. Nejde to, jako kdyby je držela jakási neznámá síla. Zpoza nich není nikdo slyšet.
Kašlu na zpovědnici a jdu dál. Chodba končí dvěma dveřmi, jedny na konci a další mám hned po levém boku. Zkusím ty na konci.
Cestou míjím zamřížovaný otvor. Za ním je nemocniční lůžko s přehozenou plachtou. Někdo pod ní leží. Alespoň že tentokrát není od krve. I když je mi to fuk, za tu dobu jsem si zvykla.
Za dveřmi se nachází malý útulný pokoj. Postel, malá knihovna, stolek a na stolku leží další karta z Tarotu. Je ve znamení Blázna. Druhá karta. Začínám cítit, že budou mít význam v následujících událostech. Stejně jako ta pečeť od Leonarda.
Kromě karty, je tam sešit a v něm cosi opsáno, asi z nějaké knihy. A také kresba. Nakreslený tužkou ten kruhový symbol. Stojí tam:
Představuje božstvo známé jako Svatozář slunce. V Heraldice symbolizuje náboženskou skupinu. Dva vnější kruhy jsou milosrdenství a znovuzrození, tři vnější kruhy zastupují přítomnost, minulost a budoucnost. Většinou se kreslí červenou barvou. Občas i černě, nebo jinými barvami. Modrá, ale mění význam na prokletí Boha, tudíž je zakázána.
Vyjdu ven a zkouším druhé dveře. A tím jsem vstoupila do ,,hezkého“ prostředí. Rázem bílé dlaždice na zemi, narudlé zdi, cákance krve, kovové konstrukce s rezatým pletivem a další nemocniční lůžko s kapačkou. V obou zdech je na spodní straně jakási dlouhá dutina a jako chodbička slouží pro nějakého tvora, který v ní po čtyřech chodí sem tam. Je zřetelně slyšet jeho ťapání. Příliš toho z něj nevidím, ale jeho obrysy mi připomínají toho z lunaparku, jak mě vzkřísil. Sleduje mě?
Chodba zatáčí a já přemýšlím, jakou cestou se vydat. Na jejím konci jsou dveře, po mé pravici leží opřený obraz. Malba anděla, stoupajícího do Nebes. Malíř byl velmi šikovný. Obraz je krásný.
Vydám se tedy na konec chodby, ze dvou dveří si vyberu ty naproti a vejdu do zvonice. Vévodí jí na podlaze obrovský kruhový symbol, v tak velikém provedení, jsem ho ještě neviděla.
Zvonice má kruhový půdorys a visí tu tři veliké obrazy. Na jednom z nich je Svatá Matka, s miminem v náručí. Kolem hlavy má svatozář. Ale ta tvář…Vypadá jako já, až na ty černé vlasy! ,,Alessa, Svatá Matka“, stojí na cedulce pod obrazem.
Běhá mi z toho mráz po zádech. Na druhém obrazu je znázorněn zamračený muž za stolem, na něm má lebku a knihy. Na cedulce se píše: ,,Sv. Nicholas, Zázračné ruce, lékař Boží“.
Na třetím obraze žena s rukama sepnutýma v motlitbě. Cedulka: ,,Sv. Jennifer, neochvějná víra i pod čepelí smrti“.
Po prohlédnutí maleb se vrátím na chodbu a zkusím druhé dveře. To, kam mě přivedly, také stojí za to! Vedou na nějaký ochoz, ani nevidím dolů, taková je tu tma. Zdi jsou obalené něčím červeným a plazivým, vypadá to, jako kdyby po stěně lezli červi. Nechutně to mlaská.
Na konci ochozu je jediná cesta dál, vstup do knihovny. Pokud nápis nelže. Otevřu si a vejdu do větší místnosti plné regálů a polic s knihami. Ledabyle mezi nimi procházím a jedna otevřená, přitáhne mou pozornost. Na otevřené stránce stojí:
Tarot byl založen na 22 hebrejských souhláskách a má být schopen pojmout celý svět. Karty jsou očíslovány od 0 do 21 a každá má svůj specifický význam. Čtením těchto karet,dokáží jasnovidci číst budoucnost. Například 1. karta ,,Mág“, znázorňuje Stvoření, Moudrost, Začátky, Zničení a Podvod. 2. karta ,,Kněžka“, znamená Intuici, Harmonii, Víru, Dogmatismus a Aroganci.
 Některé texty tvrdí, že Zahradníkova sada měla víc, než 22. Tato sada dnes již neexistuje, zmiňují se o ní jen staré prameny. Říká se, že tyto karty navíc, se zakládaly na hebrejských samohláskách a symbolizovaly transcendentální bytosti z jiného světa-Boha.
Na stolku v rohu knihovny, leží karta. Tarotová. Je na ní namalována kněžka. Oko noci, Blázen, Kněžka… Co z toho může vzejít?
Uprostřed úvah, klapnou otevírané dveře a kdosi vstoupí. Přes regály tam nevidím a tak s připravenou katanou, čekám na příchozího. Kroky se blíží. Pomalu. Pak se vynoří zpoza regálů. No jasně! Vincent! Ten chlap se vždycky objeví, když ho nikdo nečeká.
Neví o mě, listuje si v nějaké knize a tak se docela lekne, když si mě všimne: ,,Nazdar, Heather!“
,,Ty se dostaneš všude, že?“ řeknu otráveně.
,,Asi ano, když to říkáš. Nevypadáš moc šťastně, když mě vidíš,“ zatváří se naoko zklamaně.
,,To potvrzuji.“
Zašermuje rukama: ,,Děláš, jako bych byl nějaký otravný hmyz! Proč mě tak nenávidíš?“
,,Protože jsi na Claudiině straně!“
Rozzlobí se: ,,Už několikrát jsem tě varoval, abys mě nespojovala s tou bláznivou ženskou! Jsem opravdu tvůj spojenec. Já nechci, aby se Bůh narodil.“
,,Ale věříš v něho také, nebo ne?“
,,Věřím, ale to neznamená, že chci aby se narodil,“ vysvětluje. ,,S Claudií máme stejnou víru, ale tohle nás rozděluje. Mě se nehodí, aby se Bůh zrodil.“
Začínám to chápat: ,,Tak jsi mě využil k zastavení Claudie. Na špinavou práci! Jsi pěkný podrazák, Vincente!“
Omluvně pozvedne ruce: ,,Musel jsem ti proti ní pomoci. Já nedisponuji takovými silami jako vy dvě. Jen ty ji můžeš zastavit. A mimochodem,“ jeho výraz se změní na cynicky úskočný, ,,v této místnosti, jsi ty, ta zlá. Ty si libuješ v jejich křiku, který vydávají při tvém dupání po nich, když z nich uniká život!“
Zděsím se: ,,Ty…ty mluvíš o těch příšerách?“
Zatváří se morbidně: ,,Tobě připadají jako příšery?“
Když vidí můj zděšený výraz, zasměje se: ,,Neber to tak, dělal jsem si legraci.“
Pak se ptá: ,,Mimochodem, máš tu Metatronovu pečeť? Zapomněl jsem se zeptat.“
,,Metatronovu Pečeť?“ napřed nechápu co myslí.
,,Ty ji nemáš?! Měl ji u sebe Leonard!“
,,Myslíš tohle?“ zašátrám v kapse.
,,Jo, to je ono!“ zajásá. ,,Dokud ji máme, jsme v pohodě! Opatruj ji a vezmi si toto.“
Podává mi knihu, ve které si listoval. Pak se povzbudivě zatváří a odchází. Otevřu knihu na náhodné stránce. Je zrovna o té Metatronově pečeti. Stojí tam:
Pečeť Metatrona
Tento magický symbol, mající silné ochranné protimagické schopnosti, se nazývá ,,Virun VII. CREST“, neboli Metatronova pečeť. Je účinný bez ohledu nato, zda je cíl dobrý, či zlý. Jeho síla představuje pro sesilatele obrovské břímě. Ovládnout jej, je komplikované, tak se používá jen zřídka. Proto nese jméno Metatrona, po andělu Metatronovi, jenž je také znám jako ,,zástupce Boha“.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář