To špatné v nás-3.strana
Stařec udiveně vykulí oči. ,,Ty nevíš? Pro ty co spáchali hřích. On jim dá rozhřešení. A kdo jsi ty?“
,,Jmenuji se Timmothy Monnenfield. Snažím se odsud dostat. Vůbec nechápu co se tu děje. Hemží se to tu podivnými příšerami a násilně zavražděnými lidmi. Nemůžu se nikam dovolat a nějaký šílenec mě nalákal do tohoto prokletého kostela. Na kříži visel kněz, ten se pak začal měnit ve zrůdu a ze zdí tekla krev po celém kostele. Nemohl jsem ven, tak jsem unikl sem dolů. Vy jste jediný živý člověk, se kterým jsem se setkal,“ stručně vypovím své dobrodružství.
Sam na mě obrátí krhavé oči. ,,Celé tohle město je šílené. Čte myšlenky lidí. Vidí jim do duše. Poznává jejich největší obavy. Nachází jejich slabiny. Chlapče, máš štěstí že jsi ještě naživu! V tomto místě sídlí tak strašné zlo, že je téměř hmatatelné. Mnoho, ano, mnoho nešťastníků skončilo v tomto pekle,“ zavzlyká Sam.
,,A co tu děláte vy?“ usedám se starcem na zašlou lavici z vlhkého dřeva.
,,Já? Někoho jsem přišel hledat. Ale už bude nejspíš po smrti. Tak jako všichni. Bývalý kněz, neznám jeho jméno. Vím pouze jak vypadá. Vyšší muž s krátkými hnědými vlasy, nosí malé kulaté brýle… nepotkal jsi ho?“ obrátí se na mě.
Zavrtím hlavou. ,,Ne. Jen samé mrtvé. Ale ani ti neodpovídali vašemu popisu. Proč ho hledáte?“
,,Je to můj syn. Stal se knězem, ale pomáhal spíše sobě, než druhým. Nepamatuji si jeho jméno, selhává mi dlouhodobá paměť. Chtěl jsem ho najít a domluvit mu.“
,,Proč?“
,,Protože církev, které slouží, se poněkud liší od křesťanství. Jejich náboženství se nazývá Řád. Na první pohled vypadá nevinně, ale pod pozlátkem je prohnilé jádro.“
Sam se odmlčel. Nechtěl už více mluvit na toto téma, zmínka o jeho synovi jej naplnila velkým smutkem. Položil jsem mu jinou otázku: ,,A jak jste se ocitl v této mučírně?“
Stařec se vytrhl z chmurných myšlenek a ukázal na obraz: ,,On mě chytil když jsem prchal před Walterem Sullivanem. Bodl mě do nohy a odtáhl sem. Zavřel do té mizerné klece a zase zmizel. Nejspíš za další obětí.“
,,Kdo je ten Walter Sullivan?“ chtěl jsem vědět.
,,Masový vrah. Psychopat. Moc o něm nevím. Své oběti vraždí obzvláště brutálně a vyřezává na ně čísla. Nikdo neví, proč to dělá. Policie se ho snaží chytit, ale nedaří se jí to. Ani se jim nepodařilo rozluštit klíč z čísel, na jeho obětech. Střílel po mě, ale já se stačil schovat v Blue Creek Apartmentu. Myslel jsem, že jsem v bezpečí. Jenže mě tam našel kat a takto to dopadlo.“
,,Jak ten Sullivan vypadá?“ zajímá mě.
,,Vysoký muž s delšími světlými vlasy. Nosí dlouhý černý kabát a na první pohled vypadá velmi sympaticky. Může se tvářit přátelsky, má i příjemný hlas. Za tím se však ukrývá netvor. S klidným úsměvem tě vykuchá. Pokud jej potkáš, nic nezkoušej. Raději rychle utíkej a zachraň si život,“ domluvil stařec.
,,A ty příšery, nevíte o nich něco?“
,,Příšery? Ach ano. Nevím o nich nic víc, než ty. Jsou součástí tohoto města.“
,,Ale Silent Hill byl vždy krásné místo. Sjížděli se sem turisté, byl to ráj na zemi. Co se to s ním stalo?“
,,To neví nikdo, chlapče. I mě to překvapilo. Nuže, musím jít hledat svého syna. Dříve než se vrátí On. Také bys měl raději odejít. Kdoví co by s tebou kat udělal.“
Sam zamířil ke dveřím. Zavolal jsem na něj: ,,Nemám jít s vámi? Je to tu nebezpečné.“
Stařec, držíce kliku se ohlédl a řekl: ,,Jdi za svým osudem. Co se má stát, se stane.“
Po těchto slovech vyšel ze dveří a zavřel za sebou. Chvilku jsem stál a přemýšlel o tom, co mě Sam řekl. Věděl toho hodně, ale ani on netušil, co se s tímhle městem děje. Ráj na zemi se změnil v peklo.
U popravčího špalku stojí velká zakrvácená sekera, mohl bych ji použít jako zbraň. Od tohoto úmyslu však musím upustit, protože je těžká jako cent. Kdybych se s ní rozmáchl, letěl bych za ní. Zklamaně ji vrátím zpět a koukám co dál. U skřipce je opřena velká palice, zřejmě na drcení prstů a kloubů. Není tak těžká a možná bude účinnější než sekera. A možná i dokonce více než pistole. Na tomto pochmurném místě už nevidím nic užitečného a tak chci zkusit ty další dvoje dveře. Jedny zamčené, ale protější jdou otevřít. Projdu jimi a nechám potemnělou mučírnu za sebou.
Stojím na úpatí úzkého schodiště, vede nahoru, že by cesta na povrch? Rychle po něm mířím vzhůru. Neslyším ani žádné podezřelé zvuky, vládne tu ticho. Schody kloužou, musím jít opatrně. Jsem zadýchaný, chvilku si odpočinu. Vydýchávám se a jen tak se ohlédnu za sebe. Údivem vykulím oči. Místo stupňů vedoucích zpět dolů je hned za mnou pevná zeď. Bouchám do ní, není to žádná halucinace. Jsem velice zmatený. Kde se to tu najednou vzalo? Jen tak zničehonic se za mnou objeví zeď a já neslyšel ani ťuknutí. Odevzdaně jdu po schodech dál. Stále přemítám o této věci a jen se modlím, aby schodiště nebylo slepé. Už bych se odtud nedostal.
Konečně jsem nahoře! Cesta končí u padacích dveří. Zatlačím na ně a jdou poměrně snadno otevřít. S vrznutím je odklopím a vyškrábu se ven. Kdepak to asi jsem? Vypadá to jako sklep. Asi určitě sklep, protože je tu hromada uhlí a různé haraburdí, které se do sklepů odkládá. Než za sebou zavřu padací dveře, ještě do nich nahlédnu. Asi po třech schodech blokuje cestu zeď. Celé se to za mnou zazdilo. Ani mě to neudivuje, nesnažím se tomu přijít na kloub. Nemá to smysl. Zabouchnu je a ve světle baterky prohledávám sklep. Na protějším konci vidím z latěk ztlučená dvířka. Otevřu je a stojím na úpatí dřevěného schodiště. Shora sem proniká světlo. Zhasnu baterku na přilbě a stoupám vzhůru. Schody vržou pod mýma nohama a v tichu se to velmi rozléhá. Snad zde někdo bydlí. Někdo živý a normální. Žádná ohyzdná obluda, nebo něco podobného. A jestli to tak není…potěžkávám palici v ruce.
Nahoře projdu otevřenými dveřmi do haly. Rozhlížím se. Zdá se, že jsem se ocitl v nějaké vile. Určitě zde nebydlel nikdo chudý, je to dosti bohatě zařízené. Řezbami zdobené dvoukřídlé dveře od hlavního vchodu, veliká francouzská okna, perský koberec… O něčem takovém jsem snil. Zkrátka nádhera.
Než vejdu do některého z mnoha pokojů, možná bude lepší, když se ohlásím. ,,Haló, je někdo doma? Přeji dobrý den!“ volám na všechny strany. Odpoví mi jen hrobové ticho. Buďto nikdo neslyší, nebo zde nikdo není. Zkusím tedy dveře od salónku. Jdou snadno otevřít, panty ani nevrznou. Někdo zde zkrátka musí být. Nikde neleží vrstvy prachu, ani pavučiny. Je tu uklizeno. Ani vzduch není zatuchlý. Salónku vévodí malý kávový stolek, pohovka a dvě polstrovaná křesla. U pravé stěny stojí malá knihovna. Je to opravdu pěkný kousek nábytku, pravý sen každého sběratele starožitností. Pohlížím na tlusté zaprášené svazky. Na hřbetech knih stojí názvy jako: Magické rituály a sabaty, Magické ochrany, Nekromancie a její klady i zápory, Talismanická magie, Ochranná zaklínadla, Snář atd. Zde si zřejmě někdo liboval v okultních vědách. Namátkově si vyberu svazek s názvem Elementární duchové, a otevřu jej. Stránky jsou zažloutlé, tato kniha asi hodně pamatuje. Zalistuji a čtu. Na starém papíře stojí: Nefyzická podstata každého z nás existuje, aniž bychom si ji v mnoha případech uvědomili. Říká se jí Astrální podoba. Náš vlastní astrál se může obrátit proti nám a působit pravé peklo. To se však většinou stává u lidí s velmi slabou vůlí. Začne to tím, že člověk se náhle děsí věcí, kterých se nikdy nebál, objeví se časté noční můry, mnohdy se opakující. Astrál dokonale zná duši a pokud se stane zlým, využije slabin člověka proti němu samému. Například: Někdo trpí Arachnofobií, dostává halucinace o všudypřítomných pavoucích, nohatí osminozí netvoři jej pronásledují ve snech, další příklad může být nějaký špatný skutek, či úmysl z minulosti. Pokud jedinec někoho zavraždil, objeví se hrozivé, mučivé výčitky svědomí a noční můry stále dokola promítající onen čin. Astrála nuspokojí ,,kajícnost“, bude škodit dál, dokud jeho hostitel nezešílí, nebo nespáchá sebevraždu. Zničí tak samozřejmě i sebe, ale to je mu nejspíš lhostejné.
Astrál žije v každém z nás a je jen na člověku, zda mu dá šanci stát se zlým. Nejsilnější obrana je vůle a rozhodnost. Proto mnoho vrahů nezešilí, ani nespáchá sebevraždu. Zabíjení je těší a vědí proč tak činí. Kdežto nešťastník hřešící ze zoufalství, nebo z afektu, si později uvědomí co spáchal a začne se trýznit. On to nechtěl udělat, ale udělal. A to je čas pro astrála.
Dále nečtu, příliš mě to nezajímá. I když, cosi mě nutí o textu přemýšlet. Hmátnu po další knize a náhle z ní vypadne list papíru. Ne knižní, obyčejný, jako vytržený ze sešitu. Kostrbatým písmem na něm stojí: …nechci už s nimi mít nic společného. Jsou šílení! Jejich bůh je krvelačný a zlý. A ta žena klidně upálí svou dcerku jako oběť toho hrozného rituálu! Ale ta malá to přežila…Hrozně popálená a přežila…Že by ji onen bůh jako oběť nechtěl? Každopádně to těm fanatikům jen přineslo víru, že holčička je požehnaná jejich bohem. Ale co teď? Budou mě jistě pronásledovat…nemohou dopustit, aby se o těch zvěrstvech někdo dozvěděl. A kdo opustí Řád, je podle nich Kacíř a brání vytvoření Ráje. Ráj? Pche, příhodnější název je Peklo! Och ne, už jdou…slyším je bušit na vchodové dveře! Ani můj velký dům mě neochrání! Jsou vevnitř, dupou sem, kopou do mých dveří a já…
A dále text chybí. V tomhle městě se snad všichni zbláznili! Šílený kult hrozného Boha, monstra, mrtví lidé, krvácející kostel…to je děs! V duchu mě napadá, že se asi vzbouřil můj astrál.
Přešla mě chuť prohlížet knihy a tak raději salónek opouštím protějšími dveřmi. Za nimi je veliká místnost, které vévodí obrovský krb. Paroží na stěnách, honosný nábytek, veliké domácí kino, další, mnohem větší knihovna, stolek s telefonem…
Crrrr, crrrr, crrrr…Málem jsem si pustil do kalhot, jak jsem se lekl. Zvoní telefon. Chvilku zmateně stojím a pak k němu přecházím přes celou místnost. Nevím proč, ale cítím náhle zvláštní pocit, mráz po zádech, ježí se mi vlasy v zátylku, zrychlují se údery srdce…Nevím proč, ale popadá mě hrozný strach z tohoto domu. Je tu něco zlého, nevím co, ale asi se to probudilo.
Zvedám sluchátko a přikládám k uchu. ,,Haló?“
Chvilku je ticho a pak se na druhé straně ozve: ,,Timmothy Monnenfield?“
,,Ano,“ zmateně odpovídám. ,,Kdo jste?“
,,Ihned odtamtud zmiz! Je tam nesmírné zlo! Uteč! Uteč!“
Hlas je neznámý a je v něm slyšet zvláštní podtón. ,,A kdo jste vy? Odkud mě znáte?“
,,Kdybych ti to pověděl, stejnak bys nevěřil. Teď poslechni a zmiz!“
Volající zavěsil. ,,Co to má znamenat?“ říkám si. Ale pocit hrůzy je čím dál silnější a tak se rozhodnu, že bude lepší volajícího poslechnout. Když vezmu za kliku od dveří do salónku, místnost se ponoří do tmy. Jakoby se venku náhle a zničehonic setmělo. Rozsvěcuji světlo na přilbě a pevněji svírám palici. Dveře se zasekly! Nemohu s nimi hnout! Už zvedám palici k jejich rozmlácení, když mě vyruší podivný zvuk od krbu. Něco tam je! Nevím co, není to vidět, ale cítím přítomnost něčeho nesmírně zlého! Popadá mě panika…jako šílený udeřím vší silou do dveří, ale není na nich ani prasklinka. Co je to?!
,,Chci pryč! Otevři se ty svině!“ řvu nepříčetný děsem a zlostí. Pocit přítomnosti zla se od krbu přiblíží. Stále nic nevidím, ale něco ke mně jde! Nebo letí? Nevím jak se to pohybuje, ale cítím, že se nemohu hýbat. Rozostřuje se mi zrak…obrysy temné místnosti se ztrácí, co se to se mnou děje, umírám? Končí už mé utrpení v tomto městě? Zakončí ho smrt?
Obrysy místnosti střídá něco jiného. Náhle se ocitám v pekelném prostoru, vidím měnící se stěny s odstíny rudé a černé barvy…Okolo po mě sahají odporné polohmotné bytosti, ani nerozeznám jak vlastně vypadají, natahují své pařáty víc a víc a já náhle vím co chtějí, mou duši! Vtom ucítím pálení na hrudi, není od nich. Než zjistím o co jde, znovu se mění prostory a barvy pekla střídají rozmazané obrysy temné místnosti. Ustálují se a když opět stojím v temné místnosti s krbem, v mé hlavě zazní hrozný výkřik. Není slyšet, vnímám jej pouze uvnitř hlavy. Zlá nehmotná věc ode mě odskočí a zřejmě mizí v krbu. Pálení na hrudi nepřestává, co to jen je…Sáhnu si za mikinu a se sykotem ucuknu. Pálí mě doruda rozpálený amulet, který jsem našel na silnici, když jsem vyšel z lesa. Co že to bylo napsané na té krabičce s ním? Vytahuji prasklou krabičku z kapsy a čtu: Vyvaruj se bdících stínů.
,,Jo tak! Tohle asi měl být ten stín,“ říkám si a vracím krabičku zpět.
To mi stačí, na víc nečekám. Dveře náhle jdou snadno otevřít a já běžím přes salónek do haly. Rozrazím dubové dveře a vbíhám do haly. Mizerná tma…Né! Co je to? Všude okolo sebe cítím přítomnost, ale nic nevidím! Ženu se k hlavnímu vchodu, vstupní dveře nejdou otevřít! Okna jsou náhle zazděná…Já nemůžu pryč! A stíny se stahují ke mně…blíž a blíž…
Nepříčetný strachem utíkám ke schodům do patra a rozrážím nejbližší dveře. Jdou otevřít, zabouchnu za sebou a zády se o ně opírám. Je tu také tma tmoucí, ani pořádně nerozeznám, co je to za pokoj.
Ucítím pohyb. Trhnu hlavou doprava a vykřiknu zoufalstvím a strachem. Jakási beztvará hmota ožívá na perském koberci. Vstává ze země a stává se větší. Snažím se rozeznat co to je…
Příšerná bytost na čtyřech křivých nohách, z nichž jedna má lidské chodidlo i s prsty, tělo podobné ještěrčímu a tři výrůstky, připomínající hlavu. Jeden na hrudi, odporná parodie lidské a psí hlavy dohromady, další hlava vyrůstá z ramene od jednoho dlouhého klacku, který asi měl být horní končetinou. Hlavu tvořila jen kulatá masovitá hrouda, chvějící se a praskající. Třetí hlava na místě, kde asi měl být krk, podlouhlá hmota, které vévodil dlouhý znetvořený zobák.
Bytost se se skřeky blížila ke mně. Pohupovala se na pavoučích nohách a její ohyzdné tělo se odporně kroutilo a mlaskalo. Příšera budila strach a odpor, ale já ucítil jakési uspokojení. Byla z masa a krve, žádná neviditelná hrůza, požírající duše. Tato by si nejspíš ráda pochutnala na mém mase!
Nečekám až ke mně monstrum dojde, s křikem mu vyběhnu vstříc a ze všech sil se rozmáchnu palicí. Tvrdá zbraň hnaná vší silou, jednou ranou urazí odpornou hlavu na hrudi. Oddělení hlavy doprovází pištivé zavzlykání nestvůry. Jenže zvuk nevychází od hlav, vydává ho nejspíš pět hlasivek zároveň! Kdoví, kde je obluda má.
Můj útok monstrum rozzuřil a to po mě seklo oním klackem, jenž mu sloužil místo ruky. Rána je vedena ohromnou silou, letím přes celou místnost a zastaví mě až zeď. Pokouší se o mě mrákoty, ale já se přes mlhu bolesti snažím vyškrábat na nohy. Než se mi to podaří, je obluda u mě a sekne zobákem. Bleskově uhnu hlavou, pod úderem ostrého zobáku zůstane ve zdi hluboká díra. Mávnu palicí zespoda, přímo do zobáku. Neurazil jsem ho, jen hlava sebou škubla dozadu a cosi hlasitě prasklo. Pak zůstala viset na stranu. Zlomil jsem jí vaz!
A teď monstrum zařvalo nenávistí a vztekem. Znova udeřilo klackem, ale já jsem připraven. Nastavuji palici, ale síla je tak veliká, že mi zbraň vyrazí z ruky a mě srazí na zem. Monstrum se nade mnou hrozivě tyčí, užuž čekám smrtelnou ránu, zavírám oči…
Strašná rána a hlasité praskání. Otevřu oči a vidím rozdrcené zbytky monstra. Na mrtvé obludě ležela těžká dřevěná skříň. Všiml jsem si, že skříň stála na čtyřech nohách, obluda svými divokými pohyby strčila úzké konce svých dvou končetin pod skříň a překotila ji na sebe. Jaké štěstí!
S bolestným sténáním se zvedám na nohy. Monstrum je opravdu mrtvé, zvětšuje se velká kaluž tmavé krve. Seberu palici a rozhlížím se po pokoji. Přemýšlím co dál, musím se dostat pryč z tohoto pekelného domu.
Přes halu jíti nemohu, to je jasné. Je tam plno těch mizerných neviditelných Stínů. Můj zrak bloudí po stěnách a zastaví se u okna. Je zazděné. Jdu k němu a otevírám ho. Dolní polovina sice nahoru vysunout jde, ale hned za oknem je zeď. Klepu do ní, ale cihly jsou tvrdé. Pak mě napadá použít palici… třeba by šlo to prorazit. Rozmáchnu se vší silou a tvrdě udeřím do cihlové výplně. Při nárazu se palice odrazí a málem mi zlomí ruku. Zchromne mi celá paže. Na zdi není ani prasklinka. Bolestivě klepu rukou a mračím se na zeď. Tudy cesta nevede.
Přehodím palici do druhé ruky a koukám co dál. Je zde velká postel s nebesy, stůl se židlemi, křesla, skříně, poličky s různými drobnostmi, sekretář a komoda. Honosně zařízený pokoj. Jenže nikde nejsou žádné další dveře, za kterými by mohl být východ.
Rozhodnu se prohledat nábytek, možná najdu něco co by mi mohlo pomoci. Netuším co by to mělo být, ale mám alespoň naději. Jak já bych si přál být teď doma! Daleko od tohoto pekla! Proč jsem musel skončit na takovém místě? A co se to s tímhle městem stalo? Je to pravý opak toho, co bylo předtím. Místo jasného slunečního svitu je tu neprůhledná mlha, namísto turistů a spokojených obyvatel, ohavná vraždící monstra, z Ráje se stalo Peklo. Já jsem v něm uvězněný a nemohu najít cestu ven. Co to znamená? Zemřel jsem snad a má duše přišla do Pekla? Směje se snad Ďábel mému utrpení? A jak jsem zhřešil, že zasluhuji tohle?
Podobné myšlenky mi vířily hlavou. Zdravý rozum nebyl schopen vysvětlit to, co se dělo na tomhle místě. Zmocňuje se mě panika. Nemohu pryč z města, ani téhle vily. Uvězněn v pasti, tu nejspíš zemřu. Ale já nechci! Chci toho ještě tolik udělat! Například jet do Paříže, oženit se a mít děti, koupit si pořádné auto… a teď mi bude tohle všechno odepřeno?
Sedl jsem si a opřel o zeď. Obličej bořím do dlaní. Nemám daleko k slzám. Nenašel jsem tu nic, co by mi mohlo nějak pomoci. Už vím, jak se cítí kapr v síti. Zoufale touží po životě, ale nemůže ven. Jeho osud je zpečetěn. Také se jej nikdo neptá, zásah člověka rozhodne o jeho bytí. Spíše mu přinese jen smrt.
Jenže na rozdíl ode mě to má kapr jednodušší. V čem? Zemře rychle. Jedna rána a už ho nic netrápí. Kdežto já zde zemřu nejspíš hladem. Nemám ani poslední kulku… Naděje mě opustila. Tohle je konec…
Cvaknou dveře. Trhnu sebou a pohlédnu na ně. Pomalu se pootevřou. Pokoj zaleje bílé světlo. Kouknu se k oknu a vidím, že zeď je pryč. Ani za dveřmi není tma. Opatrně vstanu a jdu k nim. Neslyším zpoza nich žádný zvuk. Pomalu kouknu škvírou ven. Hala vypadá stejně, jako předtím. Jakoby se nic nestalo. Nikde ani hlásku, žádný pocit něčí přítomnosti, amulet nepálí. V hlavě mi zajásá myšlenka: Jsou pryč!
Naplno otevírám dveře a vyjdu z pokoje. Stále je vše v pohodě. Nečekám. Seběhnu se schodů a ženu se k hlavním dveřím. Mám obavu, aby se zase vše neobrátilo k špatnému. Mám strach, že se okna a dveře zase zazdí, objeví se Stíny a opět budu v pasti. Naštěstí se nic takového nestane a já s úlevou zmáčknu kliku a otevírám. S nesmírnou úlevou a téměř radostí, hledím na bílou mlhu všude okolo mě. Dům se nade mnou tyčí jako výhružný gigant. Rozhodnu se, co nejdříve zmizet.
Zabouchnu za sebou branku od zahrady a vyjdu na ulici. Koukám nalevo i napravo, ale jako obvykle, nic nevidím. Ani netuším, kde vlastně jsem. Jak daleko, asi vedly podzemní katakomby? Přejdu ulici a ocitnu se na protějším chodníku. Po chvilce dojdu na křižovatku. Přišel jsem z Manson Street, napravo a nalevo Katz Street. Rozhodnu se jít vpravo. Ani nevím proč.
A hele, myslím si. Tady je Blue Creek Apartment. A vedle určitě Wood Side Apartment. Ano! Pamatuji si to správně. Ale kam teď? Zastavím a přemýšlím. Nejlepší bude, zmizet z tohoto města co nejdříve, i když to znamená jít po svých až do South Ashfieldu. Pěkně se projdu, za tmy tam určitě ještě nebudu. Ale vše je lepší, než zůstat na tomhle hrozném kousku země. A nebo bych mohl zkusit jezero přeplout. Půjčím si nějakou pramici a přepluji ho. Snad lodě budou v pořádku! Pochybuji, že tam vůbec někdo bude, tak by vše mělo proběhnout hladce.
Otočím se zpět na Manson Street a jdu jejím severním směrem. Ticho už zde nevládne. Z různých směrů slyším bouchání, mizící a znovu se objevující. Nevím co by to mohlo být. Krom toho kovové skřípání, jako když se něco železného vleče po něčem tvrdém. Naskakuje mi z toho husí kůže. Zdaleka se však nebojím tolik, jako dřív. Ze všech těch hrůz jsem úplně otupěl. Ale i na pozornosti.