Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


To špatné v nás-4.strana

14. 6. 2009

A to zjišťuji teď! Kolem hlavy mi proletí nějaké těleso, podle zvuku dopadu nejspíš kámen. Uskočím a koukám, odkud přiletěl. Vzápětí se z mlhy vynoří bytost, humanoidního tvaru. V první chvíli mě napadá, že je to člověk. Bližší pohled mě vyvede z omylu…

Bytost sice má postavu jako člověk, co do šířky, tak do výšky. Ale schází jí jakýkoliv obličej, oči, nos, ústa… Nemá ani prsty, jen lopatkovité dlaně, ve kterých drží další kámen. Pokožka je šedá, s nezdravě zeleným odstínem. To vše mi proběhne hlavou během vteřiny. Pak jen uskakuji před letícím kamenem, který po mě obluda hodila. S palicí se proti ní rozběhnu. Napřáhnu se k úderu, ale obluda jej odráží a vyrazí mi palici z ruky. Druhou končetinou mě tvrdě zasáhne do hlavy. Letím asi pět metrů a vidím hvězdičky. Hlava mě třeští a z rozbitých rtů mi teče krev. Nemohu vstát, pokoušejí se o mě mrákoty. Příšera se blíží, pozvedá obě své ruce… Točí se mi hlava…

Ta bolest! Z bezvědomí mě budí hrozná bolest hlavy. Mám pocit, že vybuchnu. Pak si uvědomím, že asi žiju. Dokud mě něco bolí, jsem naživu. Přinutím se otevřít oči. Jde to ztěžka, hlava je před výbuchem. Mlhavě vidím, že ležím na nějaké posteli, přikrytý měkkou přikrývkou. Vidím jen na okno, kterým sem proniká denní světlo. U postele noční stolek s lampou, hrneček, vedle okna skříňka.

Nemám sílu otočit hlavu. I tak se o mě pokoušejí mrákoty. S námahou a bolestí, začínám přemýšlet. Kde to jsem? Co se mi stalo? Ach, vzpomínám! Monstrum mě tvrdě uhodilo do hlavy. Pak se nade mnou tyčilo a dále si nic nepamatuji. Jak jsem se dostal sem? A jak to, že ještě žiju? Napadá mě marná naděje, že vše byl jen zlý sen. Ale pulzující bolest hlavy a roztržených rtů mě přesvědčí o opaku. Někdo mě musel zachránit a dát sem. Cítím, že hlavu mám zavázanou. Kdosi mě ošetřil. Ale kdo?

Cvakne klika a slyším, jak se otevírají dveře. Jsem vydán na milost, nemohu se ani pohnout. Jestli mě jde něco dorazit, nemám šanci se bránit. Kdosi vejde a zavře za sebou. Slyším kroky. Ve strachu a bolesti ani neotáčím hlavu. Příchozí nedupe, kráčí jemně a potichu. Kroky se blíží k posteli. Teď ji obcházejí. Stále se blíží… Nemám však pocit nebezpečí.

Do mého zorného pole vejde postava. Zrak nemůžu pořádně zaostřit, proto ji vidím jen mlhavě. Rozeznám však, že příchozí je nějaká dívka. Menší štíhlá postava, po ramena dlouhé tmavé vlasy, oblečena v džínách a tmavém roláku. Nejde z ní strach. Na sympatické tváři jí pohrává lehký úsměv.

,,Náš nemocný hoch se probudil?“ říká příjemným hlasem.

,,A-ano,“ soukám ze sebe. Ani nemám sílu mluvit! A napadá mě tolik otázek!

,,Měl jsi namále. Stojí při tobě obrovské štěstí. S takovýmhle úrazem hlavy, málokdo přežije,“ zvážní děvče.

Naberu síly a vypravím ze sebe: ,,Kdo jsi? Jak jsem se tu ocitl?“

,,Jmenuji se Candy. Našla jsem tě ležet s krvavou hlavou na ulici. Napůl donesla a napůl dotáhla sem, ošetřila ti to a uložila do postele.“

,,Děkuji. Tohle je tvůj byt?“

,,Ano je. I když… poslední dobou se spíš stává vězením. Bojím se ho opouštět,“ zvážní Candy.

,,Myslím, že vím proč. Tohle město se podobá peklu. Viděla jsi ty obludy?“ pološeptám.

,,Obludy? Jaké obludy? Mě stačí ta nepřirozená mlha a vylidněné město. Strachy téměř nespím. Už to trvá několik dní.“

,,Jak to začalo?“

,,Ani nevím. Jednou v noci se mi zdál hrozný sen. Když jsem se vzbudila, venku vládla takováto mlha, telefony přestaly fungovat, všichni zmizeli.“

Snažím se zaostřit zrak, ale jde to ztěžka. ,,Já se vzbudil kdesi v lese, nedaleko od Silent Hillu. Nevím jak jsem se tam ocitnul. Pamatuji si večírek, měl jsem toho v sobě už dost…A dále jen mlhavé ráno ve strašidelném lese. Útočila na mě hrozná monstra, narazil na několik mrtvých lidí… A pak mě jakási humanoidní obluda udeřila do hlavy a víc si nepamatuji,“ stručně shrnuji své děsivé dobrodružství.

,,Když jsem tě našla, nikdo nebyl nablízku. Napřed jsem myslela, že jsi mrtvý. Naštěstí to tak jen vypadalo.“

Bolestně zavřu oči, pálí mě. Konečně se mi podařilo narazit v tomto hrozném městě na někoho živého. Je tu víc lidí? Nebo jen tato dívka?

Zmobilizoval jsem síly a zvedl se na lokty. Dívám se jí do očí. Cosi v nich je… Nevím přesně co. Takový zvláštní plamínek, neobvyklý lesk. Není to děvče psychicky nemocné? Ještě to tak! I když mě už by to nepřekvapilo.

,,Co se na mě tak díváš?“

Otázka mě vytrhla z myšlenek. ,,Co? Ach, promiň. Nevíš zda je tu ještě někdo?“

Candy zavrtí hlavou. ,,Ne, bydlím tu jen já.“

,,Nemyslím tento dům, myslím město.“

,,Nevím. S nikým jsem se nesetkala. Vlastně jsem ani ven moc nevycházela.“

,,A co tě přivedlo ven, než jsi mě našla?“ ptám se. Nevím proč, ale něco mi na té slečně nesedí.

Jakoby uraženě se na mě podívá. Pak smutně odpoví: ,,Kladeš docela podezřívavé otázky. Jakoby jsi mi nevěřil.“

Zastydím se a sklopím zrak. Omlouvám se: ,,Promiň, asi je toho na mě moc. Zachránila jsi mi život, děkuji. Nejspíš bych tam ležel napůl sežraný. Opravdu jsi nic neviděla, ani neslyšela?“

Candy povzdychne. ,,Říkám ti přece že okolo nikdo nebyl. Mimochodem, ven mě vyhnal hlad. Nemám už nic k jídlu, tak jsem doufala, že bude mít nějaký krám otevřeno. A jak se vlastně jmenuješ?“

Uvědomuji si, že jsem se ani nepředstavil. Hlavně že se ptám na její jméno! ,,Timmothy,“ odpovídám.

,,Musíš ještě ležet, Timmothy. Máš hlavu jako by ti ji přejel autobus a dvakrát zacouval,“ usměje se.

,,Taky mám podobný pocit, možná ještě horší. Jak dlouho tu žiješ?“ zajímá mě.

,,V Silent Hillu jsem se už narodila. Nevím co se s ním stalo. Připadá mi to, jakoby se v Silent Hillu probudilo nějaké prastaré zlo. Původně zde bylo indiánské pohřebiště. Pak přišli osadníci, indiány vyhnali a postavili toto město. Možná že se probudila nějaká kletba. Netuším, ale ráda bych se odsud ztratila,“ zahledí se dívka k oknu.

,,O to se snažím téměř od svého příchodu. V hračkářství jsem našel zohavenou mrtvolu, prošel nedobrovolně kanály, tam zabil obludu, jenž zavraždila člena údržby, uprchl ze zvráceného kostela katakombami a narazil…“ teď se zarazím, protože si vzpomenu na starce. ,,A tam osvobodil jakéhosi starce, kterého chytil kat. Prý utíkal před Walterem Sullivanem.“

Candy jakoby mě vůbec neslyšela. Jen upřeně hledí z okna. Při zmínce o starci sebou trhne. ,,Stařec? Kat? Sullivan?“

,,Ano. Hledá svého syna, který je knězem v kostele za lunaparkem,“ vysvětluji.

,,V tom případě nebude jeho syn zrovna vzorný. Ten kostel za lunaparkem je poněkud zvláštní. A o katovi jsem nikdy neslyšela,“ zavrtí Candy hlavou.

Hovořil bych dál, ale začíná na mě padat únava. Candy vidí jak se mi zavírají oči a tak říká: ,,No, ještě se prospi. Já se zatím půjdu podívat, zda je někde otevřeno a snad přinesu něco k jídlu.“

,,Opatruj se. To město je zlé a nebezpečné,“ zamumlám z polospánku.

,,Neboj. Buď tu hodný!“ zazní od dveří a pak jen zaklapnou. Rozhostí se ticho a já jen chvilku zpod přivřených víček koukám skrz okno na mlhu. Je tak bílá a přelévající. Vypadá jakoby žila vlastním životem… Pak už jen zavírám oči.

Otevřu oči a v první chvíli nevím, co se děje. Je tma. Rozkoukávám se a vidím, že venku se setmělo. Jakpak dlouho jsem spal? Nejspíš dost dlouho. Pozvednu se na loktech a rozhlédnu po pokoji. Kdepak je Candy? Doufám, že se jí nic nestalo.

Spánek mi prospěl, necítím se už tak slabě a rozhodnu se, že vstanu. Pomalu si sednu a ještě opatrněji vstanu. Trochu se zapotácím, točí se mi hlava. Čekám až to přejde a udělám pár kroků k oknu. Vyhlížím ven. Kvůli tmě nic nevidím, pouliční osvětlení samozřejmě nefunguje. Ale zdá se, že mlha zmizela. Alespoň něco!

Otřesu se zimou. Vždyť nemám kalhoty. Kde mám svršky? Chvíli tápu ve tmě, až zakopnu o židli. Nahmatám na ní kalhoty. Sednu si na postel a natahuji si je. Stejně udělám s mikinou a bundou. Jdu ke dveřím. Opatrně beru za kliku. Dveře ani nevrznou. Zatracená tma…

,,Candy? Jsi doma?“ Snažím se najít vypínač, když udělám krok do prázdna. Na poslední chvíli se chytnu zdi. Sakra! Schodiště. Mohl jsem si srazit vaz. Dál tápám po vypínači. A tady! Cvaknu a čekám, že se rozsvítí světlo. Nic se neděje. Dům zůstává ponořen do tmy. Nezbývá tedy nic jiného, než sestoupit dolů po schodech potmě. Opatrně, krok za krokem… Kdyby tu aspoň bylo zábradlí! Pomalu sestupuji do haly, kterou velmi slabě osvětluje světlo zvenčí. Tma jak v ranci. To tu Candy žila potmě?

Neozve se ani hlásek. ,,Candy?“ ptám se znovu. Nevím kam dala mou přilbu se světlem. Nemám v bundě ani pistoli… Je to děvče opravdu normální? Nechce mě snad zabít…? Ale to je nesmysl! Kdyby mě chtěla zabít, nechala by mě na té křižovatce. Vzpomenu si na filmy, kde zraněného hrdinu ošetřuje žena na samotě a pak jej nechce pustit. Raději jej zavraždí, než aby ho měla nějaká jiná…

Takovou hroznou smůlu už snad nemám! Stejně mě to ale znervózňuje. Sejdu konečně ze schodů a stojím v hale. Ve tmě rozeznávám matné obrysy nábytku a stojanů s květinami. Nic se nikde nepohne, nic se neozve.

Vůbec nevím co kde je, tak jdu opatrně před sebe. Lehce našlapuji, když o cosi zavadím…

,,Sakra!“ zakopl jsem o křeslo a taktak udržel rovnováhu. Vyhýbám se mu, tápu dál. Už mě to přestává bavit… ,,Candy, ozvi se. Jsi v pořádku?“

Stále nikdo neodpovídá. Narážím do zdi. Tápu, tápu, nějaký obraz…Vypínač žádný. Postupuji podél zdi dál, až narazím na vchodové dveře. U nich přece být musí… Konečně! Mačkám a místnost ozáří světlo. Je to tak prudké, že zavírám oči a chvíli se rozkoukávám. S mrkáním se rozhlédnu. Co to? Stůl převrácený, věci rozházené… Je to tu jak po zápase. A na koberci… u hlavních dveří… přímo vedle mě… krvavá šmouha vedoucí ven. Ale co je nejhorší, na té skvrně leží kus tmavého roláku… Ten měla Candy na sobě!

,,Snad není mrtvá! To ne! To už stačilo!“ zmocňuje se mě panika. Panika a hrůza. Má příčetnost se hroutí… Ne! Zvládnu to! Tohle zatracené město mě nezlomí.

Když se uklidním, přemýšlím co dál. ,,No, když tu budu takto postávat, nic nevyřeším. Kdepak mám své věci?“

Zamířím ke dveřím od kuchyně. Světlo tam nefunguje, ale je otevřeno, tak trochu vidím. V tom pološeru nespatřím nic nebezpečného. Kuchyň je moc pěkná a čistá. Alespoň co teď  rozeznám. Kuchyňská linka s barvou kaštanu, stůl, pár židlí, zkrátka je tu vše, co má v kuchyni být. Lednice, mám hroznou žízeň. Snad tam je něco k pití, vodě z kohoutku příliš nevěřím. V Silent Hillu určitě ne.

Otevírám lednici, rozsvítí se v ní žárovka a … Ne! To ne! Je úplně prázdná! Pak mě napadá, že Candy šla vlastně něco shánět. A nejspíš nesehnala. Nebo ano, ale nedonesla… Co si to myslím? Určitě není mrtvá! Ne, ona nesmí!

Zabouchnu lednici a na lince zahlédnu přilbu. A hele, to je ta moje. Nasadím si ji a s úlevou zapnu na ní světlo. Kužel z baterky ozáří zeď přede mnou. Visí na ní rohož, zdobená malbou. Je na ní něco povědomého… Les, stromy a mezi nimi sedící člověk. Malba není tak detailná, ale rozeznám, že postava se zmateně rozhlíží. Není to zrovna umělecké dílo. Otáčím se a zamířím zpět do haly. Měl bych najít svou palici a pistoli. Bez nich na ulici nemůžu. Sice nemám jediný náboj…

U dveří zahlédnu na malé skříňce pistoli. Ano, to je ta má. A palice hned vedle. Candy to naštěstí umístila vedle sebe. Nemusím to hledat po celém domě. Prohlédnu alespoň pokoje, třeba Candy není zraněná a odpočívá… Třeba ta krev není její…ale ten rolák…

Otevírám dveře od obývacího pokoje. Je také hezky zařízený. Pěkně jej oživují pokojové rostliny. Je dobře poznat, že tu bydlí děvče. Trošku starší televize, gauč, konferenční stolek se dvěma svíčkami, komoda, poličky s porcelánem, houpací křeslo… moment! To snad ne!

,,Ty mizerný lumpe,“ cedím skrz zuby. V houpacím křesle sedí malý plyšák, růžový zajíc s krvavou pusou a hrdlem. V jeho výrazu je tentýž škodolibý pohled, jako na tom v hračkářství. Copak tuto odpornou hračku koupila Candy? Zajíc samotný by špatně nevypadal, ale ta krev… Vypadá dost opravdově. Jakoby ho někdo podříznul… Nemám však chuť to prozkoumávat.

Otočím se ke dveřím s úmyslem vzdálit se. Když procházím dveřmi slyším za sebou: ,,Chachachachacha!“

Je mi jasné, kdo se tak směje. Znám už ten smích, nahání mi mráz až do morku kostí, nenávidím ho a bojím se ho. To se směje ten podříznutý plyšový zajíc. Už nějak nemohu věřit tomu, že je to běžná funkce téhle hračky. Sám se smát nemůže, pokud… není v Silent Hillu. V jeho smíchu je něco škodolibého, zlého a posměšného. Hrozná ironie, když vychází zlý smích z něčeho, co by naopak mělo budit radost. Samozřejmě budit radost bez krve na ksichtu, že ano.

Zabouchnu za sebou dveře a povzdychnu si. Domek více místností nemá, musím Candy najít někde venku. Přecházím k hlavnímu vchodu a podlaha vrže pod mými kroky. Vrzání se slabě rozléhá tím mrtvým tichem. Zní strašidelně. Ale je to jen vrzání, které způsobuji sám. Děsí mě už snad úplně všechno. Dostanu se vůbec někdy odsud? Uvidím zas svůj domov? Vezmu si svou vyvolenou snoubenku? Nebo zůstanu zde, buďto mrtvý společně s dalšími nešťastníky, nebo slintající, mlhou šílenství, zaslepeným bláznem? Možná, že když mi přeskočí, bude se mi to tu zdát normální. A nebudu mít strach ze smrti. Skončí tím mé trápení… Otevřu hlavní vchod a hned za sebou zavřu.

Město je teď ponořeno do černočerné tmy. Zvláštní, přes den tu byla mlha a s příchodem noci zmizela. Ne že bych snad viděl lépe, ale aspoň to není stereotypní. Stojím a přemýšlím, v jaké části města asi jsem. A jakým směrem se vydala Candy? Pokud se vůbec někam vydala… Možná ji něco napadlo ještě v domě, podle toho roláku. A ta krev… Musím ji najít! Musí žít! Jinak by tam zůstalo její tělo…

Jen díky své přilbě s baterkou, která vrhá světlo pár metrů přede mě, vidím alespoň kam jdu. Nemám zrovna chuť opět propadnout otevřeným poklopem do stok. Konečně! Ukazatel s názvy ulic. Martin Street? Po zádech mi přejede mráz. Kousek odsud je ten hrozný kostel, ze kterého jsem taktak unikl. Kudy se mám vydat? Candy, kde jsi…

Telefon! Někdo mi volá! Už mě nepřekvapuje ani to, že přijímám hovory, aniž bych měl signál. Na displeji opět žádné číslo...

,,Haló...?“ říkám nesměle.

,,Přeji ti hezký večer, Timmy,“ opět ten zlomyslný hlas, který mě předtím nalákal do kostela!

,,Kdo jste? A co měl znamenat ten kostel!?“

,,Che che che! Tobě se tam nelíbilo? Není to snad to, o čem jsi snil?“ pokračuje volající zlým hlasem.

Zatmí se mi před očima, když slyším co povídá. ,,Jak by se mi to mohlo líbit? Jsem snad šílenec, abych o něčem takovém snil?!“ téměř křičím.

,,To bys měl vědět ty!“ rozzlobí se. Pak pokračuje: ,,Ale k věci. Musíš teď jít do Supermarketu.“

Začínám mít vztek. ,,Myslíš že jsem blbec?! Proč bych měl být takový idiot a jít znova tam, kam mě posíláš?! O co ti jde? Chceš mě zabít? Tak vylez z díry, ve které se schováváš a postav se mi jako chlap!“

Dotyčného to vůbec nevyvede z míry. Ba naopak. Odpoví: ,,Hledáš to děvče, že? Říkala, že jde na nákup, nemám pravdu? Kampak asi jinam mohla jít koupit jídlo?“

Už vůbec ničemu nerozumím. Kdo ten člověk je? Jak ví o Candy? Jak může vědět, kam skutečně šla? Sledoval ji snad?

,,Jak to všechno víte?“ ptám se.

,,Neptej se a jdi!“ praví zlý hlas.

,,Můžu alespoň vědět, co mě tam čeká?“

Volající chvíli mlčí. Pak řekne: ,,Jen to, co vezmeš s sebou.“

A telefon jen pípá, neznámý zavěsil. Bez váhání zamířím směrem k supermarketu. Je to přes půl města, ale co můžu dělat. V duchu o všem přemýšlím. Všechno se začíná dost zamotávat. Připadá mi, že se z města nemohu dostat z nějaké příčiny, že musím cosi učinit, abych byl volný. Možná proto jsem se zde ocitl. Otázkou zůstává, co musím udělat. Pomoci někomu? Nebo snad, nedej bože, někoho zabít? Zahnat zlo v Silent Hillu? Odhalit jeho původ a zabránit mu? Kdo může být onen volající, který mě napřed poslal do kostela svaté Stelly a teďka do Supermarketu? Také zbývá ten, co mě ve strašidelném domě varoval před Neviděnými...

Plná hlava otázek. Z přemýšlení mě vytrhne šramot. Zastavím a rozhlížím se. Zase mě polévá studený pot strachu. Proč nemohu mít chvíli klid? Co se to zase ke mně žene? Nebaví mě, se pořád něčeho bát. Oběma rukama sevřu topůrko palice a ostražitě se rozhlížím. Mám sice velikou hrůzu, ale to neznamená, že se nechám zabít jako jehně. Zpocené ruce se mi třesou, palice se tím chvěje a vypadá, jako by žila vlastním životem. Šramot se ozve zase, tentokrát z opačné strany. Obchází mě něco, nebo je jich více? Odmítám tu stát a čekat jako odsouzenec na smrt, ostražitě znova vykročím k Supermarketu, ale nepřestávám dávat pozor. Ohlížím se do všech stran, našlapuji co nejtišeji, snažím se zaznamenat známku pohybu, šramot utichá. Chvilku takto jdu dále a když už si myslím, že ono neznámé zmizelo, zašramotí to přede mnou. Leknutím poskočím a máchnu palicí před sebe. Očekávám tupý náraz, ale palice jen proletí prázdným vzduchem a já ztrácím rovnováhu. Vrávorám dopředu, ale zázrakem nabudu ztracenou rovnováhu a udržím se na nohou. A pak se to stane. Šramot se změní na cvakání a oběhne mě. Mávám kolem sebe palící jako šílený, nemůžu nic zasáhnout. A cvakání jako by bylo všudypřítomné. Pokaždé, když se po něm oženu, octne se za mnou. Začínám mít stále větší strach. Je ta věc vůbec hmotná? Nějaký přízrak?

Co to? Jako kdyby odněkud ječely sirény. Cvakání ustane a sirény se blíží. Je to snad sanitka? Nebo policie? Hasiči zní jinak... Už slyším řev motorů aut. Že by záchrana? Všiml si někdo, co se tady děje? Je to mé vysvobození z pekla? Pro jistotu uhnu z prostředku silnice na chodník a dychtivě vyhlížím příjezd neznámých aut. Během toho dávám pozor na své nejbližší okolí, ale cvakání utichlo. Řev zesílil, vozy už musí být na dosah. Proč nevidím žádná světla? Jedou potmě? To není možné...

Zvuk se přežene okolo mě, ale žádné auto jsem neviděl. Je snad neviditelné? Co to zase je za triky?! Chvíli stojím s otevřenou pusou a snažím se, srovnat si vše v hlavě. Jekot sirén se pomalu ztrácí v dálce. Na město zase padá hrobové ticho. Zacvákání opět poruší nastávající ticho. Vrací se to...

Na nic nečekám, to už je příliš na mé nervy! Ostrým sprintem se rozběhnu k Supermarketu. Cvakání zrychlí a žene se za mnou. Ještě tak sto metrů... Pronásledující se přibližuje, vím že je těsně za mými zády. Nikdy jsem nepatřil mezi velké běžce, docházejí mi síly. Se zoufalstvím si uvědomuji, že mé nohy zpomalují. Ještě asi třicet metrů... No tak, to zvládneš! Cvakání zesílí a to mi dává poslední dávku sil. Už jsem skoro u vchodu nízkého Supermarketu, v poslední vteřině si jen pomyslím, aby bylo odemčeno. Jestli ne, zastavím se o tvrdé dveře a zbude ze mě mastný flek. V rychlosti chytnu kliku a rozrazím dveře. Vlétnu dovnitř jako velká voda a těsně za sebou dveře zabouchnu. Hrozná rána a dveře se zachvějí. Jsou pevné, bezpečnostní, zavírají se na noc po zavírání krámu. Přesto před nimi stojím s napřaženou palicí. Asi dvě minuty takto setrvám, ale nic už do nich neudeří. Buďto ,,to“ odtáhlo, nebo leží rozmáznuté na druhé straně. Otočím se a pomalu procházím vnitřními prosklenými dveřmi na fotobuňku, do obchodu. Pak si uvědomím, že jsem měl velké štěstí. Kdyby skleněné dveře byly zamčeny, prolétl bych jimi jako meteor a můj obličej by tvořil velkou zkrvavenou skvrnu, s kusy skla. Vážně velká klika...

Prohlížím si Supermarket. Nedaleko ode mě dlouhé řady nákupních vozíků, značně znečištěných. Vypadaly snad deset let nepoužité. Stejně vyhlížely zdi a podlaha. Plísně, skvrny, praskliny, prach, pavučiny... Všiml jsem si, že výlohy jsou zvenčí zataženy žaluziemi. Pravděpodobně kovovými, proti zlodějům. Deset pokladen, jdu k nim, abych si je prohlédl. Nikde se nic nepohne, vládne tu ticho. Přesto mě nepříjemné pocity neopouští. Není s tímhle místem něco v pořádku. Ano, s celým Silent Hillem není něco v pořádku, ale zde obzvlášť.

Kasa je zaprášená a zašlá. Už by asi nefungovala. Zažloutlý účtenkový papír v rolích, potrhaný pás na zboží... Nic zvláštního.

Svou pozornost přesunu k nejbližšímu regálu. Mají zde drogistické zboží. Různé šampony, mýdla, toaletní papíry, saponáty... a co je to tu? Malá papírová krabička. Zvědavě ji beru do ruky. Obrázek na ní je vybledlý a nerozeznám co znázorňuje. Otevřu ji a zajásám. Třicet patron! Skvělé, má pistole zase k něčemu bude! Ihned vyndavám zásobník a naláduji jej. Pistoli však vrátím zpět, nechám si náboje na mimořádné příležitosti. To, co nepůjde zlikvidovat palicí, provrtám jak řešeto!

,,Jak se jen náboje dostaly do drogerie, to vážně nevím,“ říkám si nahlas. Na tom nezáleží, hlavně že je mám! Obrátím se k protějšímu regálu. Vyhlíží jako potřeby pro kutily. Hřebíky, kladiva, šroubováky, malá bota od krve, kleště, hmoždinky...

,,Co?!“ Udiveně koukám na botku, ušpiněnou zaschlou krví. Je to dětská botička, původně světle modrá, ale okolo otvoru pro nohu, pokryta zaschlou krví. Působí to děsivě, ježí se mi z toho vlasy. Raději odvrátím pohled a jdu dál. Snažím se vymazat z mysli tu hroznou věc. Raději přejdu k jinému zboží. Zde nejsou vidět žádné krvavé boty, ani jiné děsy. Cukrovinky, sladkosti, bonbóny, čokolády... Při tom pohledu se mi sbíhají sliny, ale rychle mě zase chuť přejde, když vidím datum výroby. Dva roky prošlé...

Vedle se nachází nápoje. Lihoviny, vína, whisky... To by nebylo špatné... Váhavě si vyberu malou láhev whisky. Hmm, Grant´s... To je dobrá značka! Otevírám ji a přičichnu. Nic neobvyklého, voní tak jak má. Pomalu ucucnu... Chutná znamenitě! Pořádně si přihnu! To jsem potřeboval, krásně hřeje i mě to uklidňuje. Nejraději bych si ji vzal, ale kam s ní? Ve vnitřní kapse mám pistoli, v kapse kalhot dvě baterie do světla na přilbě, v druhé kapse peněženku a telefon, v pravé kapse bundy malou lékárničku, je zázrak že jsem ji ještě neztratil. Napůl vyčnívá ven. V levé kapse klíče od bytu, snad se tam ta láhev alespoň trochu vejde... Bezva! Vyčuhuje jen hrdlo.

S dobrým pocitem, v Silent Hillu téměř neprožitým, když nepočítám klidnou atmosféru v Heaven´s Night, přejdu k dalšímu regálu. Nealkoholické nápoje. Mám žízeň a tu alkoholem nezaženu. Prošlé limonády a sirupy mě vůbec nelákají. Nealkoholické pivo už vůbec, to mě neláká ani jako čerstvé. Stolní voda? Chvilku váhám. Raději ne.

Pečivo. To ani nestuduji, tvoří jej jen nazelenalá hromada prachu. Plíseň vykonala své...

Obejdu dlouhý regál na pečivo a chléb a stojím před stojanem s novinami a časopisy. Je tu všechno. Bezpočet novin, bulvárů, dětských kreslených časopisů, vědeckých, lékařských, rodinných a i výtisků, určených od jednadvaceti let výše.

Namátkou sáhnu po jedněch novinách. Co to vidím? Datum je dnešní!!! Vzhlédnu od novin a zmateně kouknu do strany. Pak zamrkám a znova čtu datum. Ano, nezdálo se mi to, je opravdu dnešní. Tedy včerejší, je už po půlnoci. Na titulní straně velkými písmeny stojí: Walter Sullivan znovu udeřil! Vzpomenu si na starého muže v katakombách, jak mluvil o zabijákovi Sullivanovi a čtu dál: South Ashfield Dnes, v dopoledních hodinách, bylo nalezeno brutálně zavražděné tělo čtyřiadvacetileté dívky, v prostorách pokladny jízdenek Ashfieldského metra. Zavražděná byla identifikována jako čtyřiadvacetiletá Cynthia Velasquezová. Tělo bylo značně zohaveno a na hrudi vrah vyřezal pětimístné číslo 01121. Stejným způsobem označoval své oběti masový vrah Walter Sullivan. Připomeňme, že jeho prvními oběťmi se staly dvě malé děti, nevinně si hrající u silnice k jezeru Toluca. Sullivan je surově utloukl sekerou. Na jejich těla vyřezal pětimístná čísla, rovněž končící dvojčíslím 21, jako na mrtvé Cynthii V. To polici přivedlo na jasnou domněnku, že vrahem je opět Walter Sullivan. Je nyní hledán policií po celém státě, pátrání však zatím nepřineslo žádný výsledek.-kc-

Roztřeseně vložím noviny zpět do stojanu. Proboha, takováto vražda v South Ashfieldu... Mém domovském městě... Ten Sullivan musí být pěkný šmejd. No, nechci mu přijít do rány. A jestli se tu někde potlouká, bůh mi pomoz. Odcházím od časopisů, okolo tabákových výrobků a v cestě mi stojí regál s hračkami. Autíčka, stavebnice, skládačky, plyšová zvířátka...

,,Co!? Už zase ty, ty lumpe?“ rozkřiknu se. Mezi zvířátky se usmívá zakrvácený růžový zajíc. Má noční můra. Je snad všude. Zase ten jeho zlomyslný a zákeřný úsměv...

Raději regál obejdu a zamířím k pultu s masem a uzeninami. Hrůza! Z výrobků zbyla jen hnusná hmota, která zapáchá. Zvedne se mi žaludek. To je tedy síla! Jak dlouho vydrží maso zavánět? Nehodlám nad tím více přemýšlet, protože je mi silně nevolno. Ovoce a zelenina, to samé. Jen s tím rozdílem, že regály a bedýnky byly skoro prázdné. To co pozůstalo z plodů, už ani nestálo za řeč.

Prohledal jsem celý obchod, ale nic zvláštního tu není a Candy už vůbec ne. Zbývají jen zázemní prostory. Přípravny zboží, sklady... Moc se mi tam nechce, do té tmy. Ale ten volající mě sem určitě neposlal jen tak. Možná tam je cosi důležitého, třeba Candy, která potřebuje pomoc. Ale to je jen naděje, kterou se snažím utéci od pravděpodobnější skutečnosti, která říká, že Candy je nejspíš mrtvá.

Opatrně zatáhnu za držadlo červených lítaček vedoucích do zadních prostor marketu a koukám, zda by nešly nechat otevřené. Ať se snažím jak chci, zarážka na spodní straně nejde vysunout, tak je ztuhlá. Vzdávám to a lítačky se zavřou. V takzvaném zázemí je tma taková, že by se dala krájet. Zem pokrývají špinavé dlaždičky, na stropě rezavé trubky, smetí, papírky a podobný odpad. Je tu několik starých palet, hromady polorozpadlých kartónových krabic, popraskaných přepravních bedýnek, zkrátka vše, co se většinou vyskytuje na podobných místech. Po stranách a přede mnou se černají tři ústí do chodeb, kde asi budou přípravny jednotlivých druhů zboží. Z černých otvorů dýchá strach a starý vzduch. Zapáchá to tu zatuchlinou a hnilobou. Doufám, že vzduch není úplně zkažený množstvím všudypřítomných zelenavých plísní, pokrývajících téměř vše.

Prohlížím rozbité zářivky a marně doufám, že některá bude fungovat. Nestane se tak. I když překonám silný odpor a stisknu jeden ze špínou pokrytých vypínačů, ani jedno světlo se nerozzáří.

,,Huh?!“ uklouzne mi. Vyděsilo mě temné zavrčení z chodby vlevo. Kouknu tam, ale stvoření, které zvuk vydává, je mimo dosah mé svítilny. Mám strach se k chodbě jen přiblížit, natož dále zkoumat, co tam je. Pomalu couvám k chodbě vpravo. Stále však pozoruji levou chodbu. Co to? Pohlo se tam snad něco? Nebo to byla jen hra stínů, tančících po stěnách? Couvám a zapomněl jsem dávat pozor na temné ústí, do kterého tím vstupuji. Když mi to dojde, je už pozdě. Zády narazím na něco tvrdého, co však ihned uhne dozadu a já ztrácím rovnováhu. Řítím se na zem, pohlcen hrůzou a snažím se marně nabrat ztracenou rovnováhu. Bolestivě dosednu přímo na kostrč. V hlavě mi vybuchne ukrutná bolest, přesto se obrátím dozadu a koukám, na co jsem svou neopatrností narazil. Achch, jen starý orezlý nákupní vozík... Ale... To není rez! Je to krev! A nevypadá příliš staře! Se zaťatými zuby se pomalu zvedám na nohy. Bolest naražené kostrče mě zcela paralyzuje. Nemohu se narovnat, zůstávám přihrbený, jako stařec.

Přijdu blíže k vozíku a bázlivě nahlížím dovnitř. Je tam jakási tmavorudá hmota... Nevím co to je... Podívám se zblízka a ...Fuj! Divoce se mi zvedá žaludek. Stahuje mě to...

A zase! Už podruhé zvracím hřebíky, jehly a špendlíky! Poprvé se tak stalo v hračkářství, kde jsem našel mrtvého prodavače. Čím to může být? Teď od krve nejsou. Vzpomínám si také, že okultisté vysvětlují neporanění vnitřku těla při zvracení takových věcí. Prý se předměty transformují těsně po instinktivním vyplivnutí pomyslných zvratků. Nedochází tím k těžkým vnitřním krvácením. Ať už je to pravda nebo ne, pro mě je to jen dobré.

Pocit hnusu ve mě vzbudily dvě zkrvavené lidské ruce. Navzájem se svíraly, jako by patřily milencům... Jenže obě odtrženy v zápěstí. Další těžký otřes mou příčetností a zdravým rozumem.

Odvracím se od vozíku a roztřeseně se opřu o relativně čistější kus zdi. ,,Tohle je už moc... Proč už to peklo neskončí? Vždyť mi z toho začíná přeskakovat... Já už nechci...“ sténám a klesám k zemi. Bolest kostrče naprosto překrývá pocit bezmocnosti, hrůzy a zoufalství. Je ze mě momentálně roztřesený uzlíček zničených nervů, se slzami v očích. Myšlenky mi utíkají k nabité pistoli, kterou mám ve vnitřní kapse bundy. Stačí tak málo... Vyndat ji, odjistit, přiložit ke spánku a zmáčknout spoušť. A toto peklo skončí... Stačí tak málo...

Pomalu vytahuji pistoli a hledím na ten studený kus kovu. Prohlížím si ji a hlavu mám plnou pochybností. Opravdu to tím skončí? Co když ne? Stanu se snad některým z přízraků, bloudících a nevinné ohrožujících po Silent Hillu? Či snad něco ještě horšího?

Uschovám zbraň zpět. Teď vyhrál rozum a vůle. Ale zvítězí i příště?

Postavím se a úmyslně si nevšímám krvavého vozíku. V protější zdi si všimnu dvoukřídlých zašedlých dveří, původně snad bílých. Opatrně je otevírám a ještě se ohlédnu k protější chodbě, z které přišlo ono zavrčení. Nic není vidět. Vrátím svou pozornost zpět k prostoře za dveřmi a s nemalým údivem zjišťuji, že tu poblikavá několik zářivek. Alespoň tu není úplná tma.

Ocitl jsem se ve skladu a přípravně masa. Přímo naproti mně, na druhém konci velké místnosti, se nachází dveře od mrazáku. Nevoní to tu. Nechutná páchnoucí hmota, jenž bývala masem a povaluje se na hojných pultech s dřevěným vrškem, mezi množstvím nožů a sekáčků, vydává silný, opravdu silný zápach. Místy krví zastříkané dlaždičky, snažím se namlouvat si, že to pochází z masa, které se tu porcovalo...

Mou pozornost upoutá pohyb a zašustění u jednoho stolu. Ze země se tam zvedá bytost, jaká určitě bývala člověkem. Teď už není. Zůstaly jí některé lidské rysy, ale je hrozně znetvořená. Jednu nohu za sebou spíše vleče, druhou má pokroucenu a připomíná koncem žraločí ploutev. Ale nejhorší je obličej... Kdyby se k obličeji voskové figurky přiložila svíčka, vzniklo by to, jež hyzdí tuto už tak odpornou věc. Tvář pokroucena, jedno viditelně slepé oko na tváři, druhé napůl hadí uprostřed zprohýbaného čela, místo nosu jen jedna odporná díra a ústa žádná. Zploštělá hlava se kýve na odulém, boláky pokrytém krku. Ruce bez prstů vypadají celkem lidsky, ale nejhorší skutečností je to, že v obrovské pravé pěsti svírá mohutný sekáček. Tento nástroj snad musel sloužit k odsekávání velikých končetin, ale myslel jsem, že to se dělá už na jatkách... Stvoření spočívá v krvavé roztrhané řeznické zástěře, na hlavě nese pomačkanou čapku, zpod které vykukují řídké, špinavé vlasy.

Blíží se ke mně a vyráží dávivý nelidský smích. Pozvednutá ruka se sekáčkem budí strach... Nicméně nemám z něj příliš velké obavy. Monstrum nepatří mezi nejmrštnější, taktak se drží na ploutvité noze a je velice pomalé. Nepochybuji však o jeho nadlidské síle. Musí být nesmírná... Jestliže ho neskolím jediným úderem palice, asi bude hned po všem...

Nečekám až ke mě dojde... S řevem skáči vpřed a vší silou, jaké jsem schopen, po něm máchnu palicí. Dostane strašlivou ránu do hlavy, taková by rozdrtila lebku každého člověka. Ale řezník-monstrum se jen otřepe, zasměje ještě víc a sekne svou zbraní. Kupodivu velice rychle, možná že chodí pomalu, ale rychlost v rukou má velikou. Bleskově uskočím, ale cítím, jak mi sekáček zavadí o vlasy. Se strašlivou silou se zasekne do dřevěné desky na pultu. Přesekne ji a zasekne se do kovu, ze kterého je pult zhotoven. Řezníkovi chvíli trvá, než zbraň vytáhne ze záseku a toho využívám. Opět se nesnaží uhnout a inkasuje silnou ránu do znetvořeného obličeje. Mlaskne to a cítím, jak se palice zaboří do měkkého. Současně vyšplíchne cákanec krve. Mezitím nestvůra vyprostí sekáček a máchne po mně. Zase o chlup. Tentokrát mi ale rozsekla rukáv a rozřízla kůži na předloktí. Jen syknu bolestí. Kvůli kostrči postrádám nutnou mrštnost, tak zůstává otázkou času, kdy nebudu dost rychlý a sekáček ze mě udělá dva Timy...

Z obličeje řezníka je jen krvavá směs masa. Podařilo se mi ho oslepit, mává kolem sebe a už se nesměje. Nevydává žádný zvuk. Uštědřím mu ránu do hrudi a vzápětí do rozkroku. To na něj nemá sebemenší vliv. Jen krvácení, nepříliš rozsáhlé. To ho rozzuří. Mává okolo sebe sekáčkem a drtí vše co mu přijde do cesty. Pohybujeme se po celé přípravně, on se snaží přemisťovat co nejrychleji, ale na ploutvovité noze mu to jde jen ztěžka. Likdviduje police, skříňky, židle, v marné snaze zasáhnout mně. Díky stísněným prostorům mezi stoly a pulty, se mu několikrát téměř podařilo přepůlit mě. Krvácím už z mnoha šrámů... On také. Má palice mu právě rozdrtila levou ruku. Konečně vidím, že je více zraněn. Rána mu hrozně krvácí a mnohem více zpomaluje. To mi dává šanci k celé sérii ran a přesných úderů. Konečně.. Konečně padá na zem! Cuká sebou, snaží se zvednout. Rychle jej dorážím mnoha ranami. Když konečně znehybní, zbude z něj jen hromada rozdrceného krvavého masa... Vyčerpaně se opřu o kolena a oddechuji. To byl úctyhodný soupeř. Celý zápas trval téměř čtvrt hodiny. Ani mi to tak nepřišlo. Celá místnost zacákaná od krve, z větší části jeho. Z mých řezných ran jen krvavé kapky na podlaze. Vyndavám malou lékárničku a rychle si řezance čistím jódem. Pálí to jako sedm čertů, ale vím, že to patří k naprosté nutnosti. Pětkrát se mu podařilo mě škrábnout, obzvláště na hrudi. Dlouhá rozšklebená rána, nejde zastavit krvácení. Ani když ji mačkám a držím na ní obvaz. Já sám vypadám jako řezník. Svou krví, i krví nepřátel, mám značně znečištěný oděv. Konečně, už to přestává téct... Právě včas, přiložil jsem poslední obvaz. Dlouhou chvíli sedím a hlídám ránu. Už nekrvácí, pořádně ji obvážu a sesednu ze špinavého stolu.

,,To teda bylo něco. Měl jsem namále. Ten chlápek byl docela tuhoň,“ mumlám. Cítím se unaven. Nesmírně unaven. Jak rád bych si lehl do měkké postele a zavřel oči. Pryč od něčeho takového, co se děje zde. Kdybych se teď probudil, děkoval bych snad všem bohům, co na světě jsou. Třeba to je sen, ale ještě nedospěl k závěru... Ale žádný sen by nemohl být tak živý. Proč tu vlastně jsem? Tuto otázku si kladu už asi po sté. A pořád si nemohu odpovědět. A nikdo mi odpověď nedá. A vládne peklo jen v Silent Hillu? Co když se toto děje na celém světě? Co když se zhmotnily noční můry všech lidí? No to doufejme že ne. Snad je má rodina v pořádku...

Vzpomněl jsem si na sestru. Copak asi Jane dělá? Možná mě hledá, jistě se diví, že ještě nejsem doma. Jestli mě pohřešují, budou mě hledat tady?

,,Udělám lépe, když půjdu hledat Candy,“ přeruším své myšlenky. Můj pohled zabloudí k mrazáku. Bojím se tam podívat, ale zároveň ke mně mluví zvědavost. Tasím pistoli a otevírám dveře. Zevnitř se vyvalí mrazivý chlad. Otřesu se zimou. Co tak vidím ode dveří, mrazák je plný masa. Na hácích zde visí uzené i syrové. Nevěděl jsem, že uzené se také ukládá do mrazáku. Vypadá čerstvě. Vejdu do mrazáku, ale rázem se zastavím. Měl bych zajistit dveře. Koukám po něčem vhodném a pak mezi ně postavím mohutnou dřevěnou židli. Teprve potom vstoupím dále do mrazáku. Je tu skutečně jen maso. Při pohledu na to uzené, mi zakručí v břiše. Nemám ho čím uříznout. Vrátím se zpět do přípravny a koukám po vhodném noži. Je jich tu spousta, ale většina je dosti špinavá. Vyhrabu jeden který vypadá asi nejčistěji a chystám se uříznout si kus uzeného. Tak, tento kousek vypadá hezky. Odkrojím a přičichnu. Voní nádherně. S chutí se do něj zakousnu.

Co to? Zdálo se mi to, nebo někde kdosi vykřikl? Kousnu znova a výkřik plný bolesti se ozve znovu. Udiveně hledím na maso. Vykřiklo snad to maso bolestí? Snad to není živé? Jako v odpověď se začalo maso hýbat a cukat sebou. S výkřikem jej odhodím daleko od sebe. Rejdí po zmrzlé podlaze a piští. Pak se stane něco strašného.

Uzené, ze kterého jsem kus uřízl, se také začne hýbat. Na ostrém háku se rozhoupe, aby se mohlo dostat do mé těsné blízkosti. Ustoupím, ale nemohu odtrhnout oči od té hrůzné podívané. Maso sebou se zvukem praskání ledu škube a na jeho přední straně se objeví boule. Ta stále roste, až mi začíná připomínat parodii lidské hlavy... A tamto je oko, kouká na mně!

Dále už nečekám. Vyběhnu z mrazáku a odkopnu židli. Ukrojené maso se za mnou po zemi rychle plazí a piští. Bleskově před ním zabouchnu dveře a zajistím zámek.

,,Jen tam buď,“ vydechnu. Něco takového by mě snad nikdy nenapadlo. Kdo to kdy viděl, oživlé maso? Dokonce to vypadalo jako vyuzený člověk... Mohl snad zůstat naživu? To je nemožné...

Události v tomhle řeznictví už mi stačí, asi se vzdálím. Pan řezník nebyl zrovna přívětivý a jeho zboží nedosahuje zrovna vysoké kvality. Jen tento černý humor mi trochu pomáhá vzpamatovat se z těchto dvou zážitků. Raději ani nemyslím na to, co by se stalo, kdybych to sousto spolkl...

Nechci tu už zůstat ani chvilku, ale zároveň se bojím vyjít na chodbu. To co tam předtím vrčelo, určitě slídí a čeká, až vylezu. S palicí v pravé ruce a pistolí v levé, loktem stisknu kliku a opatrně vykouknu ven. Tma jako v ranci, ale kam až dohlédnu, všude klid. Nevšímám si strašidelného vozíku a jdu dál chodbou. Odněkud shora je slyšet padání zdiva, ale tady se nic neděje. Naštěstí.

Dorazím k dalším dveřím. Čtu na nich nápis: Kancelář manažera. Zkusím kliku, není zamčeno. Vstoupím tedy dovnitř. Oslní mě světlo, svítí se zde. Když se rozkoukám, všimnu si těla, ležícího před kancelářským stolem. Tělo patří muži asi středního věku. Oblečen je v zašpiněný oblek. Nevím jestli žije, či ne. Potichu za sebou zavřu a přistoupím k němu. Dýchá, je jen v bezvědomí. Mírně s ním zatřesu, ve snaze jej probrat. Po několika pokusech otevře unavené oči a když mě uvidí, vykřikne a snaží se ucuknout.

,,Klid pane. Nebojte se, neublížím vám,“ tiším ho.

,,Kdo..kdo jste?“ zakoktá vyděšeně.

,,Jmenuji se Timmothy. Co se vám stalo?“

Místo odpovědi řekne: ,,Vypadáte jako řezník, jste celý od krve.“

Zachmuřeně se podívám na svou bundu a kalhoty. Musím na něj působit děsivě. ,,Ano, vypadám hrozně, ale nejsem žádný masový vrah. Jen se snažím přežít.“

,,Vy tedy také prcháte před těmi příšerami?“ dedukuje muž. Pak se trochu uklidní a posadí se, opřený o stůl. ,,Mé jméno je Harry, jel jsem na služební cestu. Musel jsem projíždět Silent Hillem, ale jakmile se můj vůz přiblížil k městu, padla hrozná mlha a auto zničehonic zastavilo na první křižovatce. Nepodařilo se mi ho znovu nastartovat, zřejmě se rekordně rychle vybila baterie. Vydal jsem se hledat pomoc, ale telefony nefungovaly a místo lidí se objevily příšery. Pronásledovaly mě, stále jsem před nimi prchal. Zde bylo otevřeno, tak mě napadlo, že se tu schovám, dokud někdo nepřijde. Ale něco mě tu udeřilo do hlavy a já padl do bezvědomí...“ skončí své vyprávění.

Já ulehčeně odpovím: ,,Mám radost, že nejsem sám. Od mého příchodu nacházím jen mrtvoly a stvůry, se kterými neustále bojuji. Setkal jsem se s jedním starcem, přišel sem hledat svého syna. A jedno děvče mi zachránilo život, když mě omráčila jedna z těch zatracených oblud. Jmenuje se Candy a hledám ji. Odnesla mě k sobě domů a ošetřila. Pak se vydala sehnat něco k jídlu a od té doby jsem ji neviděl. Když jsem se u ní večer vzbudil, nebyla doma a na prahu jen ležel zakrvácený rolák, který měla předtím na sobě. Od té chvíle ji hledám a doufám, že je naživu. Předpokládal jsem, že pro jídlo nejspíš mířila sem do supermarketu a proto se tu teď nacházím.“

,,Nikoho takového jsem nepotkal, ani nezahlédl. Těsně před Silent Hillem mě jen předjíždělo auto s vousatým postarším řidičem a mladou dívkou. Jinak potkávám jen nestvůry,“ hovoří už vyrovnaným hlasem.

Chvilku je ticho. Pak se ptám: ,,Co myslíte, že se tu děje?“

,,Nemám nejmenší tušení. Připadám si jako v horroru. Ale film to asi nebude,“ rozhlédne se po kanceláři Harry. ,,Každopádně, uděláme nejlépe, když co nejdříve zmizíme.“

Zavrtím hlavou. ,,Musím najít Candy, nemohu ji v tom nechat. Je naděje že stále žije. Ona mě zachránila.“

Harry chvíli mlčí. ,,Dobrá, pomohu ti. Bude lepší, když nebudeme každý sám.“

,,To určitě,“ s úsměvem odpovím. Mám radost, že nebudu vše sdílet jen já. Ve dvou se to lépe táhne.

Harry se postaví na nohy a zavrávorá. ,,Ještě chvilku počkáme, pořád to není ono.“

,,Ani trochu jste nezahlédl, co vás uhodilo?“ ptám se. Připomíná mi to mou příhodu na křižovatce, krátce předtím, než mě objevila Candy.

,,To nevím. Přišlo to nečekaně, vůbec nic jsem ani nezaslechl. Pamatuji si hroznou ránu a pak už nic. Asi mě to nechtělo zabít, jinak by mě to dorazilo,“ říká Harry.

,,Spíš si to myslelo, že jste mrtvý. Mě omráčilo humanoidní monstrum, ohavné, s lidskými rysy. Také mě nezabilo. A určitě mohlo. Když mě Candy našla, nic prý neviděla,“ vyprávím. Pořád se o ni strachuji, naděje že nezemřela, slábne...

Nikdo z nás teď nic neříká. V podstatě není o čem mluvit. Oba zažíváme to samé peklo a nechceme si ho navzájem zhoršovat ještě dalšími hrůzami, které z nás kdo zažil. Nevím, jestli se odsud dostanu živý. Přibývají mi zranění, trpím žízní, hladem, nesmírným stresem a strachem... Strádám fyzicky, ale i psychicky. A to mnohem více.

Stýská se mi. Pomalu si uvědomuji, že už možná nespatřím své blízké. Už nikdy se nepodívám z okna svého domova, nepohladím své kotě, nepolíbím svou dívku, neprojdu se zelenou trávou na louce. Neuvidím slunce ani modrou čistou vodu. Nikdo se nic nedozví. Budou mě hledat, ale nenajdou. Můj život skončí na prokletém, satanem požehnaném místě. Daleko od všeho dobrého, daleko od všech věcí co mi dělají radost. Zemřu vyděšený, utrápený a kdoví co přijde potom. Skončí tím můj trest? Nebo to bude mít ještě další pokračování?

Při těchto myšlenkách mi vyhrknou slzy do očí. V tichém vzlyku sebou škubnu. Můj společník se ohlédne. ,,Jsi v pořádku?“

Zavrtím hlavou. ,,Nejsem. Už to nevydržím. Prošel jsem hrozným peklem! Nechce to skončit!“

,,Klid! Nepropadej beznaději! Dostaneme se odtud! A všechno bude jako dřív!“

Deprese a zoufalství přechází. Konečně! Už se cítím líp.

,,Dobře. Pokračujem,“ řeknu rozstřeseným hlasem. Opatrně mineme temnou chodbu, odkud jsem slyšel vrčení a dojdeme ke vchodu do krámu. Přesněji řečeno, k bývalému vchodu do krámu. Místo dveří, kterými jsem přišel, je tu holá, oprýskaná a pevná zeď.

,,Co je zase tohle?! Tady byly dveře, přísahám!“ běsním. Už toho mám dost!

Harry řekne: ,,Věřím vám. Jen si to nedovedu logicky vysvětlit.“

,,V tomhle městě jde všechna logika stranou,“ poznamenám trpce. ,,Kudy dál?“

Harry potichu řekne: ,,Zbývá jen jedna cesta. Ostatní jsou také uzavřené.“

Zoufale se chytnu za čelo. Vím co tím myslí. Je to strašidelná ,,vrčící“ chodba. Jen to ne! ,,Nuže, vyrážíme.“

Podám Harrymu mou pistoli a pomalu se blížíme k chodbě. Rozbité dlaždice mi křupou pod nohama. Ze všech stran dýchá temnota. Černé ústí se blíží. Nám se zrychluje tep. Jen mrknu na obrovský cákanec krve na zdi. Nesmím se nechat rozhodit. Doufám že můj společník má také tak silné nervy. Kužel světla z mé baterky na helmě stěží rozráží tmu. Jako by tam byla hmatatelná. Už jsme skoro v chodbě, není slyšet vůbec nic. Po stranách chodby je několik dveří, špinavých, s rezatými zámky. Když mineme první, čekám, že se každou chvíli rozlétnou a něco nám skočí na záda. Fantazie pracuje. Dojdeme k záhybu. Za ním chodba končí dveřmi, nad kterými je rozbitý světelný nápis „EXIT“. Naštěstí tu nic hrozného nebylo. Stejně ale nechci vědět, jaké hrozné stvoření tu předtím vrčelo. Kéž by ten nápis říkal pravdu! Kéž by ty dveře vedly ven!

Pomalu sahám na kliku a stisknu ji. Bez jediného vrznutí se dveře otevřou. Za nimi poblikává rozbité světlo na zdi, osvětluje schodiště vedoucí nahoru a dolů. Vládne hrobové ticho. Vykročím obezřetně ke schodům vedoucím dolů. Harry udělá to samé ke schodům nahoru. Jakmile sejde několik stupňů, ozve se rachot a padající omítka. Leknu se a otočím. Těsně za mnou se zřítil strop. Harry!

,,Harry, slyšíš mě?“ volám. Bojím se, že ho to zasypalo.

,,Ano, jsem v pořádku. Ale nemůžu dolů.“ Jeho hlas téměř není přes sutiny slyšet. ,,Můžu se vyškrábat po sutině jen do vyššího patra!“

,,Dobře, zkus se dostat ven, tam se setkáme!“ volám.

,,Jasně!“ zní odpověď. A jsem zase sám. Mlčky sestupuji dolů. Má mou pistoli, tak se mu snad nic nestane. Ale nemá náhradní náboje...

Schodiště je velmi slabě osvětleno a i přes světlo mé svítilny vidím velmi špatně. Jakoby tu bylo světlo pohlcováno. Přidržuji se oslizlého zábradlí, viklajícího se po mé pravici a snažím se ignorovat všudypřítomné zvuky, jako třeba vzdálené utrápené sténání, naříkání, vytí a skřípání. Nedovedu určit přibližný směr tohoto děsivého znění, připadá mi, že to jde odevšad. Palice, kterou třímám v ruce, dodává zoufalou odvahu a naději. Přemýšlím co je asi s Candy. Kde jen může být? Možná jsme se minuli. Copak asi dělá ten stařec, hledající svého syna? Podařilo se mu utéci před oním „katem“ , kterého se tolik bál? A hledá ten kat také mně? Myslím, že ne, už bych se s ním určitě setkal. Ještě to by mi tak scházelo...

Jak jsem tu vlastně dlouho? Je pozdní noc, ráno v asi půl deváté to bude přesně čtyřiadvacet hodin od mého příchodu do Silent Hillu. Kolik hodin schází do mého odchodu? Pokud nějaký vůbec bude?

Během přemýšlení sejdu úplně dolů. Kdepak to jsem? Ach, tohle bude suterén. Ale k čemu slouží? Rampy na vykládku musí být nahoře, určitě už jsem pod zemí. Že by sklady? Nesvítí světlo. Světlo není a ticho také ne. Odněkud zprava slyším něco jako mlaskání. Obrátím se tam a v tmavém koutě se z hromady beden zvedá hrozná věc. Má to tělo humanoida, dvě ruce, dvě nohy, ale hlava... Je vybavena čtyřmi křičícími obličeji! Z každé strany jeden! Na rukou dlouhé drápy, ale co to vidím! V hrudi toho tvora se něco pohne a vzápětí na mně hledí dvě nenávistné oči a pod nimi se otevírá tlama, ze které se vysune zobák. Netvor se postaví ztěžka na nohy a vrávorá ke mně.

Jeho obličeje křičí parodií lidského hlasu. Zobák v hrudní tlamě výhružně cvaká a oči koukají zlou inteligencí. To je snad první obluda, která zdá se má inteligenci. To teď nehraje roli! Blíží se to ke MNĚ!

Se zuřivým výkřikem, snad v pokusu monstrum vystrašit skočím vpřed a rozmáchnu se palicí. Taková rána by snad porazila strom. Bylo to jako uhodit do skály. Palice se odrazila zpět a málem mě uhodila do boku. Netvora vůbec nezajímalo, že inkasoval ránu, která by zabila býka. Jednoduše mě chytil rukama, zvedl nad hlavu a mrštil daleko před sebe. Zastavuje mě až zeď, bojuji s bezvědomím. Skrz barevná kola a drápající temnotu vidím, že obluda utíká ke mně. Skočí na mně a jakýmsi zvráceným způsobem na mně ulehá. Ale jen proto, aby mě mohla pozřít svými druhými ústy. Cítím, jak se zobák dere skrz mé obečení a za okamžik se bude prodírat masem.

Vzepřu se netvorově síle, ale on má větší. Zkouším to znova. Stále nic. Už cítím zobák na kůži. Zoufale se zakousnu do netvorovy smrduté paže a nepouštím. Obličeje znovu zaječí a příšera svůj stisk povolí. Napnu všechny svaly jaké mám a zatlačím. Obluda ze mně sklouzne. Vymrštím se na nohy a jedním skokem se přesunu zpět ke dveřím. Nemám už chuť měřit síly s bytostí, která je odolná jako kus skály. Slyším za sebou dupot a řev. Rozrazím dveře, prolétnu jimi a zabouchnu za sebou. Obluda do nich vrazí silou, která je téměř vytrhne z pantů. Opřu se o ně zády a nevím co dělat. Než vyběhnu nahoru, příšera mě dostihne. A dlouho je neudržím! Další úder. A dost! Zdrhám!

Sotva vyběhnu první poschodí, slyším, jak se dole dveře s ránou rozrazí a dupot s pekelným křikem se žene za mnou. Sakra, vždyť nahoře je to zasypané! Co bych teď dal za mou pistoli, kterou má teď Harry! Zdá, se že u sutin budu bojovat svůj poslední boj. Co je to tam? Klimatizace! Rychle, to je jediná možnost! Skočím ke zdi v meziposchodí a udeřím palicí do mřížky od klimatizace, která se nachází těsně nad mou hlavou. Netvor se blíží.

Hodím palici do klimatizace a vyšvihnu se nahoru. Polovinu těla už mám uvnitř, když se obluda přiblíží na dosah. Chytila mě za nohy! Táhne mě k sobě! Zoufale koukám, čeho bych se mohl chytit, ale stěna šachty je hladká. Vztekle se odrazím k netvorovi. Jeho ten neočekávaný pohyb vyvede z rovnováhy. Zřejmě má potíže se stáním na nohou. Zavrávorá a upadne, přičemž se v automatickém reflexu snaží něčeho zachytit, aby zabránil pádu. Při tom pustí mé nohy a mě tato vteřinka zachrání život. Příšera si ihned uvědomí svou chybu a vztekle se ze země vymrští do šachty. Je však moc velká, nevejde se sem. Protáhne jednu končetinu, ale je pozdě. Sice mi utrhne kus nohavice, ale já se rychle plazím dál a dál, pryč z jejího dosahu. Nevím, co mě tam čeká, to mě teď vůbec netrápí. Jen co nejdál od té hrozné bytosti! Jak se plazím dál a dál, její nenávistný a zklamaný křik, slábne v dáli. Cítím proudění vzduchu. Musí to jít zvenku, větráky nejsou v provozu. Ignoruji křižovatky a směřuji dál, za chladným průvanem. Ano, cesta ven! Vidím mříž! Snažím se ji nějak uvolnit, ale nedaří se. Šrouby, i když jsou rezaté, drží pevně. Nasměruji před sebe palici a zatlačím. Nic. Pohnu jí k sobě a prudce zpět k mříži. Cosi praskne a mříž už rachotí venku na chodníku. Sláva!

Toužebně vylezu otvorem ven. Seskočím na chodník a uvědomím si, že něco není v pořádku. Hned vím co.

Vločky. Padají velké sněhové vločky! Co je to zase za hloupost! V tuhle roční dobu... To je nesmysl! Copak tu blázní i počasí? Pak si uvědomuji, jaká je mi zima. Třesu se jak ratlík! Nejspíš je několik stupňů pod nulou. To už je to poslední, co mi opravdu chybělo. Zmrznout tu!

Harry! Vzpomenu si na Harryho. Obcházím supermarket a volám. „Harry! Slyšíš mně? Kde jsi?“

Žádná odpověď. ,,Harry! To jsem já, Tim! Jsi tu?“

„Tady!“ ozývá se slabý hlas. Oběhnu nejbližší roh a to co vidím, mě naplňuje hlubokým žalem. V tratolišti krve, která se pomalu vsakuje do mrznoucího sněhu, leží tělo mého krátkodobého kamaráda.

„Harry! Co se stalo? Je to moc zlé?“ běžím k němu.

Vyčerpaně ke mně otočí hlavu. „Co myslíš?“

Mlčím. Je jasné, že umírá. Zkusím mu aspoň zastavit krvácení... Sakra! Moje malá lékárnička! Ztratil jsem ji! Zatraceně! Umírá tu člověk a já opět nemohu nic dělat!

„Obluda, na střeše. Neměl jsem ani čas vystřelit. Skočilo to na mně zezadu, něčím bodlo a shodilo dolů. Utíkej Time! Nesnaž se to zabít, se mnou je konec,“ souká ze sebe.

,,Ne, není. Společně odsud vypadneme. A pak zajdeme na pivo!“ lžu.

„Dobře víš, že ne. Odejdi. Už mám jen pár okamžiků...“

Otírám mu krev z čela. Podle krve, která teče zpod něho, usoudím, že na zádech má velkou ránu. Z ní mu rychle uniká život.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář